[ Webhosting profitux.cz ]

Akce  »  Slovensko 2007 - část 2

Slovenský ráj

Toto je druhá část článku o naší cestě po Slovensku. Přečtěte si i první o Malé Fatře.
Chcete-li se rovnou podívat fotky (i z tohoto článku), najdete je jako obvykle dole ve Fotogalerii.
Máte-li zájem jen o turistické informace, klikněte zde; odkazy jsou na konci článku.


Jak jsem prchala k jaskyni, bohužel si nepozerala izbu, ale kudlu nakonec nechala v rukávu

21. července 2007. Cesta na Slovenský ráj pro nás měla dvě zastávky: Skanzen Zuberec-Brestová a Demänovskou jaskyni slobody. Skanzen Zuberec: zvonice a roubenky s makovým políčkem Skanzen je součástí Múzea oravskej dediny. Ze Zuberce musíte ještě asi 4 km směrem na Zverovku. Po pravé straně už uvidíte dřevěný amfiteátr, vedle nějž je parkoviště. U pokladny dostanete papírového sprievodca, z něhož se můžete díky očíslovaným drevenicím o každém stavení dozvědět, z které oblasti pochází, kdo ho obýval a k jakému sloužilo účelu. Nejcennější stavbou je dřevěný kostol sv. Alžbety zo Zábreže postavený v 16. století. Vybavení domků se šindelovými střechami pochází většinou ze století devatenáctého a je tu zastoupena jak vrstva nejbohatších sedláků, tak i chudé obyvatelstvo; najdete tu řemeslnické dílny, hospodářská stavení i obytné prostory. Ve skanzenu stojí moc pěkný mlýn s restaurací, zvonice povinně zbudovaná kvůli ohňovému zákonu a také čistě hospodářské stavby, v jejichž blízkosti děti ocení možnost nakrmit ovečky a kozy nebo prohnat husy. Když přijedete odpoledne, můžete sledovat ukázky původních řemesel.
Demänovská jaskyňa slobody se nachází jen necelých 50 km od Zuberce, za Liptovským Mikulášem v Demänovské dolině na území Národního parku Nízké Tatry, kde najdete i Demänovskú ľadovú jaskyňu. Dovnitř jsem nakonec šla jen já s Vikym a rozhodně jsem nelitovala. Chtěla jsem si projít delší Exkluzívny okruh, ten se však otvírá pouze dvakrát denně a my přijeli pozdě. I tak to byl ovšem zážitek: tato krasová jeskyně je plná úžasných krápníků, jezírek ...a schodů. Celkem jsme jich na našem Tradičném okruhu dle průvodce zdolali 913. Už od parkoviště si však zastoupáte: na převýšení 67 m máte jen 400 metrů. Protože se mi nechtělo čekat další hodinu na následující prohlídku, vyběhla jsem si to za čtyři minuty namísto dole uváděných 10-15, koupila vstupenku a čekala, zda včas dorazí i Viky, kterého tam v závěsu vedl Martin. Stihli to o fous. Celou prohlídkovou trasu pak Viky dumal nad tím, zda si venku bude moci dát zmrzlinu, když je tu taková zima (teplota se stabilně pohybuje mezi šesti a sedmi stupni Celsia), ale venkovní teplota mu jeho pravidelnou dávku vanilky snadno umožnila.

Demänovská jaskyňa slobody Demänovská jaskyňa slobody

Zbytek cesty jsme dle atlasu mysleli, že bude dálniční pohodovka, nicméně když jsme za Liptovským Mikulášem zakoupili známku, po nějakých 20 km nás to z dálnice vyplivlo, neb se zbytek do Popradu teprve buduje :-( Náš atlas nebyl dostatečně podrobný, aby nás spolehlivě navedl na Čingov, kde jsme měli v jedné ubytovně spát, a tak jsme si část Slovenského ráje pozreli z auta. V ubytovně Tatran se slečna na recepci potutelně usmívala, když nám předávala klíče a ptala se, zda si chceme izby najprv pozrieť. Ani nás to nenapadlo, protože platbu jsme provedli předem a chtěli jsme si prostě odpočinout. Bohužel do pokoje jsme stoupali tři poschodí po uzounkých schodech a uvnitř místnosti, nacházející se těsně pod hřebenem střechy, bylo takových 38 stupňů. Starosti s tím, jak vyvětrat, odpadly vzhledem k havarijnímu stavu oken, z nichž jedno dokonce zcela postrádalo levý pant. Shodili jsme ze sebe bágly, odevzdaně se vydali do asi 50m vzdálené spřízněné ubytovny Poniklec, v jejímž spodním patře se nacházela restaurace, a cestou trpce záviděli čundrákům ubytovaným v okolních chatkách.
Obešli jsme celou restauraci ke vchodu velmi prakticky zbudovaným v patře na straně odvrácené od příjezdové cesty a při vstupu dovnitř nás ovládl v paměti ještě dobře uchovaný závan socialistického reštauračného zariadenia. Mladý pán vrchní svým vystupováním dokonale ladil se zařízením, které dokonce mělo u výčepu tabulku s označením III. cenové skupiny. Útulné prostředí III. cenové s tyčinkovou architekturou na igelitovém ubrusu Chvíli mu trvalo, než si všiml, že přišli noví hosté a celkový počet sedících tak zvýšili na sedm. První dvě vybraná jídla bohužiaľ nemali, Vikyho objednávku zaregistroval až poté, co jsem mu ji došla po dojedení svých halušek (nutno říct, že celkem dobrých) připomenout, a i nadále sa správal velice efektivně, když si nejdříve přišel pro objednávku druhého Vikyho džusu, pak jej přinesl, napotřetí odnesl Martinovo půllitr a při čtvrté návštěvě mu doručil další Šariš. Na dotaz vznesený ohledně snídaně nám bylo sděleno, že samozřejmě, nejdříve v deset hodin dopoledne.
Výborná nálada zůstala v Demänovské dolině a nevypadala, že z ľadovej jaskyne dorazí před naším odjezdem do Čech. Učinila jsem tedy zoufalý pokus o nápravu a vydala se směrem k recepci Tatranu s dobře nabroušenou kudlou v rukávu. Ke svému štěstí slečna recepční celkem rychle pochopila, že v noci dvě patra potmě k záchodu s rozespalým Vikym opravdu nezvládnu slézt a že při současných teplotách v místnosti se zavřenými okny asi spát dost dobře nepůjde, načež sama navrhla, že nás přestěhuje do čtyřlůžkového pokoje v Ponikleci. Náš nový pokoj se přece jen o něco lišil: teplota se nepohybovala kolem 38 ale jen 30, elektrická zásuvka nebyla těsně nad podlahou ale těsně pod úrovní vrchní stěny zárubně, sprchy byly dokonce čtyři na celé patro a nemuseli jsme k nim scházet schody, a záchody byly dva, z čehož na jednom dokonce fungovalo splachování. Pod okny jsme nalezli stopy předchozího života v podobě vysušených kobylek, much a brouků. Pobyt v Ponikleci jsme tedy po zbytek dovolené omezili na dobu nezbytně nutnou a už ten samý večer se strašně těšili na zítřejší výlet do Levoči.

Podezíravé pohledy oveček, cicavce v kleci, Barbie v Maši a rallye Poniklec

Chrám sv. Jakuba v Levoči 22. července 2007. Levoča se od nás nacházela pouhých 18 km a je městskou památkovou rezervací. Na hlavním náměstí stojí proslulý Chrám sv. Jakuba s oltářem malovaným Mistrem Pavlem z Levoče, jehož rodný dům s muzeem najdete na tomtéž náměstí. Jako tradičně jsme opět přijeli těsně před začátkem neděľné omše, a tak jsem kostel rychle opustila, když na mě na kázání čekající ovečky podezřívavě hleděly, že jsem hned po vstupu dovnitř nepoklekla. Vedle kostela je postavená pěkná renesanční radnice se zvonicí, a Thurzova domu si díky jeho krásné zelenkavé sgrafitové výzdobě fasády také určitě všimnete. Jinak toho takhle v neděli dopoledne Levoča moc nenabízí a nevyužívá tak svých architektonických kladů: s prohlídkou jsme byli i s koupí turistické mapy Slovenského ráje za půl hodinky hotovi. Do hospody se nám v půl jedenácté ještě nechtělo, proto jsme vyšli z náměstí trochu ven podívat se na hradební opevnění táhnoucí se podél centra v délce asi dvou kilometrů a pak se obloukem vrátili k restauraci U 3 Apoštolov, kde jsme si dali výborný oběd ve skoro zámeckém prostředí. Přestože Levoča je pěkná, konstatovali jsme, že taková Třeboň, která má téměř o polovinu méně obyvatel, je o dost půvabnější a má o hodně víc k nabídnutí turistům.

Emu Měli jsme pak skoro celé odpoledne na zoologickou zahradu ve Spišské Nové Vsi, která je na Slovensku zoo nejmladší. Její areál je ještě o něco menší než hlubocká Zoo Ohrada, má však celou řadu nešvarů, z nichž do očí bijící jsou škaredé krychlové klece, v nichž je nucena bydlet většina zvířat. Nejhezčí výběhy mají paradoxně kozy kamerunské, vodní ptactvo a nanduové. Kvůli mohutným železným tyčím klecí tak ani nebylo dost dobře možné fotit určitě přitažlivé cicavce, jako je černý leopard, puma, šimpanz, mandril nebo mýval. Zde jsme si také poprvé uvědomili, jak moc se snaží tato část Slovenska vytěžit turisty, když jsme i za focení v zoo hradili zvláštní poplatek. Zatímco Viky vybíjel přebytky energie na nafukovacím skákacím hradu a posléze se dobíjel jahodovou zmrlinou, mně se podařilo od provozovatele zjistit, že mnohem lepší koupání než na místním letném kúpalisku najdeme na asi 30 km vzdálené přehradě Palcmanská Maša, kam jsme se vzápětí vypravili. Cesta nás vedla hore dole serpentýnami, přičemž jsme museli složitě předjíždět polské řidiče šinoucí si to povětšinou čtyřicítkou. Přehrada je opravdu moc hezké místo na koupání, s pěkným okolím a čisťounkou vodou – tedy pokud doma nezapomenete tašku s plavkami a kruhem jako já s Vikym. Obojí jsem naštěstí sehnala ve stáncích v obci nadité auty k prasknutí. Ani jsme netušili, jaké štěstí nás potkalo, když jsme už předtím našli parkovací místo ve stínu kousek za hrází, kde na mě Martin s Vikym počkali, než si zajedu koupit slušivé Barbie plavečky v módní růžové.
Naše slovenskorájová horor story pokračovala, když jsme nabrali ve spiši benzín a pak teprv zjistili, že taška s plavkami nebylo to jediné, co jsme zapomněli v Ponikleci. Viky a já jsme tedy zůstali na pumpě jako zástava, zablkokovali jsme tak jeden stojan a Martin se vydal na rallye Poniklec pro platební kartu. Na druhou stranu cestou zjistil zkratku k němu, takže jsme se už nemuseli plahočit přes kroucené Spišské Tomašovce, a také vyhlídnul pár restaurací, kde bychom namísto III. cenové mohli povečeřet. Zvolili jsme na první dobrou: restauraci U Apolóna v hotelu Flora jen kousek od naší báječné ubytovny. Viky se tam navícmohl vydovádět na dětském hřišti, kde se úspěšně skamarádil s pár slovenskými dětmi, kterým vůbec nerozuměl a tvrdil, že blbě mluví. Filipko naopak na rodiče na terase volal z písku: Mama, ja som si našiel kamarata! Ale on je Čech!

Najromantickejšia fronta, tatranský úprk a wc po staroslovensky

23. července 2007. Pondělí bylo vyhrazeno Slovenskému raji, konkrétně roklině Suchá Belá, Žebříky v Suchej Belej jež je považována za najromantickejšiu tiesňavu Slovenského raje. Jak jsme zjistili, bohužel je i nejnavštěvovanější, protože po celou dobu průchodu jsme nebyli ani chvilku sami. Také nás dost zarazil fakt, že za vstup do lesa, jak Martin prohlásil, se musí platit. O moc víc voleb jsme nicméně vzhledem k počasí a délce tras neměli, takže jsme šlapali hore po skalách, přes žebříky železné i dřevěné, místy nuceni se jistit řetězy. U prvního, Mísového vodopádu byla fronta jak na banány, jak se někteří rodiče vraceli s dětmi, jejichž odvahu nadhodnotili. Viky nejdřív na otázku, zda šplhání zvládne, odpovídal, že jasně, nicméně po příchodu pod vysokánský příkrý žebřík už slevil na možná. Ani já si nebyla dvakrát jistá (dokonce ani sebou samou), Viky se ale pochlapil: já šla první a pomáhala v závěrech stoupání a Martin ho jistil zezadu. Dřevěných vodorovných žebříků bylo na cestě plno a byly řekla bych nepříjemnější než ty stoupací železné, protože se člověk musel strašně soustředit na to, aby střed šlapky položil zrovna na příčné prkno a ne doprostřed do díry mezi paralelními trámy, kdežto u těch železných, které byly pravidelné, kladete nohy úplně automaticky. Cesta na vrchol Suché Belé měla dle mapy trvat dvě hodiny, ale my ji šli kvůli vedru, frontám a Vikymu žebrajícímu o přestávky skoro dvojnásobek. Pak se už šlo jen dolů a trasa končila zase u parkoviště Podlesok. Kvůli letošním vedrům nesla Suchá Belá svůj přívlastek naprosto oprávněně a tak jsme asi přišli o divočejší krásu vodopádů, které zrovna tekly jen čůrkem. Dlouho trvající horka připomínaly i neustále nad námi létající vrtulníky s vodou, jíž už druhý den hasiči bojovali s požárem, který vypukl v roklině Veľký Sokol, a museli proto část chodníku uzavřít.

Spišská Kapitula 24. července 2007. Výbornou večeři jsme si opět dali U Apolóna a ráno jsme si sbalili bágly. Přestože jsme pobyt měli hrazený až do středy, nehodlali jsme v Ponikleci (natož v Tatranu) strávit ani o noc déle, než bylo nezbytně nutné. Dopoledne jsme zajeli do Spišského Podhradí, jehož součástí je i dosud fungující církevní městečko Spišská Kapitula, sídlo biskupa a kněžský seminář, budované od 12. století kolem katedrály sv. Martina. Pak jsme si vyšlápli na opravdu rozlehlý Spišský hrad. Protože jsme si předem neročetli text vytištěný z netu, šlapali jsme hodinu ze Spišského podhradí, aniž bychom tušili, že deset minut od hradu se na druhé straně, od Hodkovcí, nachází druhé parkoviště, jehož existenci jsme zaregistrovali až po vylezení na hradby. Na procházku národní rezervací Dreveník rozkládající se u hradu nám tak už nezbyla energie.
Hrad o rozloze čtyři hektary míval v době svého největšího rozkvětu 300 zastřešených místností, z nichž dnes povětšinou nezbývá o moc víc než obvodové zdi, i tak je na něm ale dost zajímavého k vidění. Mohli jsme si jej sice projít i sami, o mnoho lepší však byla procházka vedená (jak jinak) milou průvodkyní, od které jsme se navíc dozvěděli prostý slovenský výraz pro prevét neboli hradní záchod, který výstižně zněl výsernica. Navštívili jsme postupně všechna nádvoří i obytné části hradu, černou kuchyni, kulatou věž, kapli i muzeum s vystavenými brněními, archeologickými nálezy a modely hradu, jak asi vypadal před staletími.
Pak už jsme jen sešli krpál, kousek od Spišského Podhradí snědli v sympatické Kolibě mé poslední halušky a vypili Martinova posledního Zlatého bažanta, zakoupili kus výborného uzeného ovčího sýra a vydali se západním směrem na Budějovice, kam jsme dorazili kolem druhé ráno navzdory mé občasné nevigaci typu Tady doprava na Otrokovice. – Odtud teď jedem! – Aha, tak teda asi doleva.



Toto je druhá část článku o naší cestě po Slovensku. Přečtěte si i první o Malé Fatře.


«  ZPĚT NAHORU


Fotogalerie

Slovenský raj a Spiš Klikněte na obrázek vedle - v novém okně se zobrazí náhledy.
Klikáním na jednotlivé náhledy se pak dostanete k zvětšeným obrázkům s komentáři.

Here you can find some photos from the trip. Click on the picture on the left to get the thumbnails. You will get the slides with comments in English by clicking on the thumbnails.



Kaštiele Už jste si možná všimli, že trpím úchylkou fotografování kostelů. Připravila jsem tedy ještě malý přídavek obrázků některých slovenských, které jsme cestou potkali. Postup stejný jako výše.

You may have noticed by now that I am a church photo freak. Here you can have a look at some Slovakian ones we met on the way. Proceed as above.



Info a zdroje:



«  ZPĚT NAHORU


© 2006-2007  cheva   |  kontakt  |  strom webu  |  aktualizováno / last updated on 26.7.2007