[ Webhosting profitux.cz ]

Akce  »  Slovensko 2007 - část 1

Malá Fatra

Toto je první část článku o naší cestě po Slovensku. Přečtěte si i druhou o Slovenském ráji.
Chcete-li se rovnou podívat fotky (i z tohoto článku), najdete je jako obvykle dole ve Fotogalerii.
Máte-li zájem jen o turistické informace, klikněte zde; odkazy jsou na konci článku.


Jak jsme ušli čašnici, nevšimli si zbojníka u sámošky a nechápali zemiakovou chorobu

14. července 2007. Vyrážíme z ČB směrem na severozápad, abychom se za pár hodin dostali k hraničnímu přechodu Makovské sedlo. Rozhodli jsme se pro cestu mimo dálnice - nikam nechvátáme a navíc je hezky, tak se budeme kochat krajinou. Někde za Brnem si vyhlídnem pěkné místo ve stínu na obědní piknik a když pod lipami zaparkujeme, zjišťujem, že si ty řízky opravdu sníme v klidu. Parkujeme totiž hned vedle hřbitova.
Ve Valmezu si dáváme poslední delší pauzu v Čechách a zkoušíme vodu v Bečvě. Ledová ale čistá. V Žilině se lehce pomotáme, ale nakonec vyjedeme správným směrem na Vrátnou dolinu a Terchovou, od které je naše cílová stanice, Štefanová, jen nějaké 4 km.

Už od vesnice Belá se silnice jen hemží hor lačnými turisty, a všechna parkoviště od Terchovej až po Štefanovou jsou k prasknutí narvaná Penzión pod Skalným mestom a Velký Rozsutecpovětšinou slovenskými a polskými auty. Ve Štefanovej musíme chvilku hledat, protože tahle vesnice se krom pár starousedlických chalup skládá víceméně jen z řad roubenkových hotelů, penziónů a restaurací. Penzión pod Skalným mestom však nakonec podle cedulí a fotky z jejich webu najdeme. Sympatické je nám na něm už to, že stojí stranou skoro na konci Štefanovej a hned za ním se tyčí Velký Rozsutec, který vypadá dost majestátně a teď vpodvečer je krásně ozářený sluncem. Další příjemné zjištění bylo, že náš pokoj je velmi útulný, ceny mírné, jídlo vynikající a veškerý personál - recepční, číšnictvo i uklízečky - velice vstřícný a milý. První dva dny si nemůžeme zvyknout na to, že naše polopenzijní večeře se skládá nejen z polévky a hlavního jídla, jež si můžeme vždy vybrat ze čtyř variant, ale že po nich následuje i dezert. Odcházíme vždycky na pokoj a když se objevíme dole, vyslechneme si od usměvavé číšnice Vy ste mi ušli! a už se nám nesou talířky s roládou, štrúdlem, pudinkem nebo třeba dortem. Odkaz na penzión najdete i dole v seznamu, vřele doporučujeme! Na Penzión pod Skalným mestom budeme se slzou v oku vzpomínat hlavně ve Slovenském ráji, ale o tom až později.

Jánošík a Terchová 15. července 2007. Z cesty jsme byli docela utahaní, tak jsme na neděli zvolili odpočinkový program - návštěvu Terchovej a tamního muzea. Místní sámoška hned - Coop - na kraji městečka nám připadala tak trochu socialisticky chudobná, oddělení zeleniny například nabízelo tři hlávky zelí, cibuli, brambory a kilo napůl shnilých jablek, nicméně oblíbenou šťávu Jupí měli. Zaparkovali jsme u pošty a šli se pěšky podívat po Terchovej. Múzeum Jánošíka a Terchovej bylo v budově turistického informačního centra, a tak jsme se poinformovali turisticky i zbojnicky. U vytržení jsme byli, když nám slečna průvodkyně výklad o zboji pustila na stařičkém kotoučáku. Kousek odtud je postavený i pěkný kostel zasvětěný Cyrilovi a Metodějovi. Přišli jsme tam těsně před desátou, takže jsme raději zůstali v povzdálí, než abychom se pletli mezi davy věřících přicházejících na nedeľnú omšu. Zpěv jsme ale mohli poslouchat i za rohem, možná i za dvěma: vedle vchodu byly výkonné repráky. Snažila jsem se najít i známou velkou sochu Jánošíka, ale se svým orientačním nesmyslem se mi nedařilo. Martin z místní mapy vydedukoval, že musí být někde směrem na Štefanovou, a tak jsme se pěšky vydali zpátky. Ejhle, z kopce před Coopem na nás shlížel plechový zbojník vztyčený k třísetletému výročí svého narození (25.ledna 1688). Nahoru jsem se jala šplhat jen já s Vikym, ale nelitovali jsme: zhora byl krásný výhled na Terchovou i okolní hory. Po cestě zpět jsme se ještě stavěli v kaňonu Tiesňavy vedoucím do Štefanovej, kde je vidět skála Mních a kde se lze kochat protékající divokou říčkou Varínkou.

Nové diery Prohlídka Terchovej nám zabrala jen půl dopoledne i s muzeem a Jánošíkem, a tak jsme požádali paní recepční, aby nám doporučila nějakou dvouhodinovou procházku po okolí. Vyslala nás na Nové diery, což je soutěska vytvořená Dierovým potokem navazující na Hormí a Dolní diery - celkově se jim říká Jánošíkove diery nebo jen Diery. Došli jsme na rozcestí Podžiar, kde se lze občerstvit ve stejnojmenné Kolibě, a Viky trval na tom, že se musíme jít brodit potokem, který tudy protéká. Sice mě ukecal, ale většinu času jsem na rozdíl od něj trávila na kamenech čouhajících z vody, jelikož ledová voda bodala jako jehličky. Pak jsme šli dál Dierami, které nás vedly i přes žebříky a skály s pomocnými úchytovými řetězy přes několik pěkných vyhlídek a vodopádů, a vrátili se přes Podžiar zase domů. Túra (procházkou se to přece jen nazvat nedá) sice nebyla jen na dvě hoďky, jak jsme si mysleli, na druhou stranu jsme ale nikam nechvátali a hlavně jsme vyzkoušeli, že Viky celkem v pohodě zvládne železné žebříky i ty řetězy, což se ukázalo praktické nejen pro druhý den, ale především jako základ do Slovenského raje a večeři jsme si tedy vskutku zasloužili. Martin testoval místní piva Zlatý bažant a Kelt, kdežto Vikyho postihla jakási slovenská choroba, protože nejenže nevyžadoval, ale dokonce odmítal jako přílohu hranolky a trval jen na varených zemiakách s maslom, a to dokonce po slovensky. Chorobu považujeme za ryze slovenského původu, protože zpátky v Čechách byl již bez příznaků.

Tanečnica bez tance, trpezlivá ťarchavá mačka a strach ze zakysanky

16. července 2007. Bylo pondělí a my se rozhodli vyzkoušet, zda zvládnem výstup na Malý nebo Velký Rozsutec. Směr byl Horné diery - sedlo Medzirozsutce, a pak jsme se chtěli rozhodnout, kam dál: zda doleva na Malý nebo doprava na Velký. Tedy takový byl původní plán. Už během předešlého horkého dne jsme ale od výstupu na jakýkoli vrchol upustili, protože vedra se naopak měla stupňovat až na ohlašovaných pátečních 40 a my nebyli ani vrchařští specialisté ani navyklí na tropické teploty. Lana a sedáky, kterými jsme byli od kamarádky vybaveni kvůli případné záchraně Vikyho, jsme s sebou tedy ani nebrali. Sedlo Medzirozsutce - rozcestník stál fakt nakřivo :-) Vyrazili jsme ze Štefanovej po alternativní zelené trase vedoucí někam doprostřed Horných dier a vzápětí si ověřili platnost známého pořekadla o tom, že každá nábližka má svoji skrývačku. Pěšina nebyla zarostlá travou, jak nás varoval vedoucí penziónu. Bylin se tam sice moc nevyskytlo, zato nás značky vedly lesem asi pod úhlem 45 stupňů – nahoru samozřejmě. Viky neustále vyžadoval přestávky, protože stálou zátěž těžko snášel, a tak se oznamovaná třičtvrtěhodina na rozcestí s Hornými dierami celkem protáhla. Na Medzirozsutce to Hornými dierami taky docela trvalo, protože se muselo ze Štefanovej, která leží ve výšce 625 m, překonat stoupání na 1120 m. Myšlenka na zdolání jakéhokoli vrcholu zůstala zcela opuštěná v některém z trháků, ještě než jsme se v tom vedru dohrabali asi deset minut před Medzirozsutci na stanoviště Pod Tanečnicou. Do tance nám fakt nebylo. Na travnatou plochu postupně klesali další a další zcela nečerstvě vypadající turisté domnívající se, že už dorazili alespoň na Medzirozsutce. Pod Tanečnicou je ale moc pěkné místo: za sebou máte zdolanou pěšinu, nalevo za skalami vykukuje Malý Rozsutec, když se podíváte doprava, uvidíte Rozsutec Velký, a před vámi se zdá pěšina alespoň na chvíli klesat. Nicméně to jsme byli teprve v jedné třetině cesty. Museli jsme ještě obejít Velký Rozsutec k sedlu Medziholie (1185 m) a pak pocvičit stehenní a lýtkové svaly během dlouhého klesání zpět do Štefanovej, které dokončilo to, co začala ta počáteční stoupání. Doma nás potěšilo alespoň to, že venovní terasa byla na rozdíl od víkendu, kdy se plnila kolemjdoucími turisty, téměř prázdná, a my si tak mohli večeři vychutnat v klidu ve stínu.

17. července 2007. Úterý byl zaslouženě klidový den, kdy jsme vyrazili 38 km na sever do obce Oravský Podzámok, v němž se nad řekou Oravou tyčí (jak jinak) Oravský hrad. Hrad je velký a členitý, a k prohlídce si můžete vybrat buď obytné části nebo Kaplnku sv. Michala. Kapli jsme si prohlídli na prospektu, který jsme dostali v podzámčí, a šli raději na hodinu a půl trvající prohlídku větší části hradu. Oravský hrad Pokud vám do začátku ještě zbývá čas, nespěchejte od pokladny nahoru k hlavní bráně. Za ni vás totiž do začátku prohlídky nepustí, mnoho toho tam k vidění není, a sednout si můžete maximálně na kamennou zídku nebo na zem. Navíc se vám nebude chtít vrátit se dolů a pak znovu ostře stoupat k hradu. Na fotce vlevo můžete úplně nahoře vidět nejstarší část hradu, Citadelu, prostřední věž je tzv. Obytná veža, a ta napravo patří kapli. Z hradu jsme šli najít hospodu na oběd a skončili v pizzerii hned u kostela, kde se svého kousku slaninky dočkala i sympatická trpělivá béžová ťarchavá mačka. Protože jsme si při pohledu z Citadely všimli, že na druhé straně řeky se dá koupat, upustili jsme od cesty do termálneho kúpaliska Oravice, prostě přeparkovali a užívali si koupačky přímo pod hradem. Pravda, párkrát nás odtud na chvíli vystrnadily pltě přivážející turisty hodinovou plavbou z Horné Lehoty, ale zas jsme se mohli koukat, jak to klukům na vorech v bílých košilích a černých kloboucích sluší a jak vory 4WD jeepem vytahují na břeh, aby je mohli odvézt dalším plavbychtivým turistům do Lehoty.
Na cestě zpět jsme ještě zastavili v Zázrivej, což je místo, kde vznikly korbáčiky. Výrobna byla dosud otevřená, tak jsme čtvrt kila zakoupili a museli konstatovat, že originál je originál. Paní na informacích zklamala mé těšení na lidovou architekturu (roubenky) sdělením, že bychom museli projet asi dvanáct okolních zázrivských dolin, abychom ty drevenice všechny viděli, ale zase jsme se mohli pokochat moc pěkným zázrivským kostelem. Pak nám ještě poradila, kde najdeme Rehabilitačnú stanicu pre dravcov a sov, o které jsem věděla z netu. Jejím provozovatelem je místní veterinář, velice milý chlapík, který nás ochotně provedl po voliérách, kde měl zrovna jen tři druhy (káňata, poštolky a puštíky), což je vlastně dobře. Do stanice se totiž dostávají především ptáci zranění elektrickým vedením a jejich příběh nekončí vždycky šťastně. Pokud už zranění přežijí, některé se sice podaří vypustit zpět do volné přírody, většina jich je však kvůli trvalým následkům zranění často nadále odkázána na lidskou péči. U nás, v Jižních Čechách (nevím, zda i jinde), už pár let běží projekt výměny hlavic na sloupech vedení za tříprstové, které z větší části vzniku podobných zranění zamezují.
Zpátky do Štefanovej to byl už jen kousek a večeře byla lahodná: bryndzové halušky so zakysankou, která trochu Martinovi nahnala strach, protože na stole mu už stála dvanáctka; noc byla nicméně klidná.

Kriváňští pošetilci, pár set strečianských schodů a výhra Kutálečových zubů

18. července 2007. Zcela odpočinkový den zpestřený jen horúčavou během procházky na nedalekou salaš. Ovečky byly ale chytřejší než my a odpoledne trávily ve stínu na druhé straně kopce, tak jsme v potu tváře vyťapali zpátky a po cestě se osvěžili v potoce. Za ovcami jsem se pak vypravila ještě jednou v podvečer, kdy už stály ve frontě na podojení a nemohly se dočkat, až budou z toho úpalu upalovat do stínu.

19. července 2007. Jakmile jsme se nasnídali, dojeli jsme do Vrátnej pod Velký Kriváň, se svými 1709 m nejvyšší horu Malé Fatry. Kriváňské louky Ne že by se nám v hlavách rozleželo před několika dny zavrhnuté pěší zdolávání vrcholů – od roku 2005 totiž skoro nahoru na Veľký Fatranský Kriváň vozí turisty lanovka, a asi hodinovou celkem pohodovou cestu od stanice lanovky na samotný vrcholek jsme byli odhodlaní podstoupit, abychom si užili alespoň jednu špičku. Kabině to nahoru trvá jen asi osm minut a je to docela šupec. Obzvlášť ty, které jedou proti vám dolů, se vám zdají uhánět strašně rychle, ale je to samozřejmě jen optický klam způsobený sčítáním rychlostí obou protijedoucích kabin. Pošetilců, kteří se rozhodli Kriváň zdolat strmou cestou pod lanovkou, nám bylo upřímně líto. Co se mi při stoupání na vrcholek asi líbilo nejvíc, byly ty nádherné horské louky plné rozkvetlých kytek a porostlé klečí, krásný byl i výhled po okolních vrcholcích. Na rozdíl od lesnatých Rozsutců totiž na Kriváni roste především již zmíněná kleč a rozhledu tak nic nebrání. Nahoře jsme udělali pár povinných vrcholových snímků a vydali se zas dolů. Já jsem ještě s Vikym vyrazila na pětiminutovou procházku k symbolickému cintorínu, jehož prostá kovová tabule připomíná oběti Malé Fatry.
Hodinku před večeří jsme pak věnovali hraní pétanque na hřišti za penziónem, kde si Viky díky svému stylu připomínajícímu spíš snahu o srážení kuželek vysloužil přezdívku Kutáleč. Martin s přehledem vyhrál.

20. července 2007. Poslední den před přesunem na východ jsme se vydali do nejnižšího bodu Malé Fatry (350 m), k řece Váh pod hradem Strečno. Neexistující navigace ve Varíně způsobila, že jsme namísto ve městě Strečno parkovali za řekou v Nezabúdske Lúčke a přes Váh se vydali pěšky, protože nejbližší most pro auta byl celkem daleko a na přívoz Kompa jsme moc neměli chuť. Jelikož Strečno se vypíná na mohutné skále 103 metrů nad Váhem, vyšlapali jsme si pěkných pár schodů (150 jen k hradu, dalších asi 200 nás čekalo přímo na hradě). Asi tradicí je na slovenských památkách vtipný a znalý průvodce, což se potvrdilo na všech hradech i později v jeskyni, a tak jsme si Strečianský hrad výborně užili. Na Starhrad, zříceninu kousek od Strečna taktéž na vysoké skále, jsme už neměli sil, a tak jsme nakoupili studený oběd na cestu druhý den a jeli domů balit.
Večer jsme dali další rundu pétanque, jehož se Viky účastnil jen coby vrhač prasátka. Abychom měli motivaci, navrhl Martin povzbuzen svými výsledky ze včerejška, že ten z nás, kdo prohraje, bude mít za úkol večerní sprchu s Vikýšem. To mi nijak nevadilo a snad proto jsem vyhrála; pro vítěze druhého kola jsem tedy navrhla neúčast na Vikyho čištění zubů. Měla jsem volný večer :-)



Toto je první část článku o naší cestě po Slovensku. Přečtěte si i druhou o Slovenském ráji.

«  ZPĚT NAHORU


Fotogalerie

Malá Fatra a Orava Klikněte na obrázek vedle - v novém okně se zobrazí náhledy.
Klikáním na jednotlivé náhledy se pak dostanete k zvětšeným obrázkům s komentáři.


Here you can find some photos from the trip. Click on the picture on the left to get the thumbnails. You will get the slides with comments in English by clicking on the thumbnails.



Info a zdroje:



«  ZPĚT NAHORU


© 2006-2007  cheva   |  kontakt  |  strom webu  |  aktualizováno / last updated on 26.7.2007