[ Webhosting profitux.cz ]

Akce  »  Lošinj

Ostrov Lošinj, karintské vodopády a české kempy

Trajekt JadrolinijaPlaz CikatDo Mali LosinjBodental - KarawankenSocha ve Zlate stoce - Trebon

Jak jsme delali holokuchyni a jine pripravy

Po deseti letech jsme zase vyrazili k mori, tentokrat s Vikysem a na Jadran. Z predstavy pobytu ve vedru a slane vode jsme zase az tak dvakrat uneseni nebyli (pri vzpomince na Italii mi i ted obcas naskoci husi kuze - ale to bylo vsechno jinak), nicmene co bychom neudelali pro hladkou kuzi naseho mladyho.Jakmile jsme Vikymu oznamili, ze v lete pojedem k mori, sel si balit hracky.
Srebrna uvala Nakonec jsme dali na doporuceni zname a v lednu zasli do CK Janina, kde nam majitelka doporucila misto, kam sama ona kazdorocne jezdi - chorvatsky ostrov Losinj, hotel Helios. Nejdriv jsem se na to moc netvarila, protoze Chorvatsko je dost proflaknuta destinace a predstava dovolene stravene na plazi s dvema stovkami dalsich Cechu se mi vubec nelibila, nicmene kdyz jsem videla fotky a slysela, ze je tam klid, pekna priroda a zadna zvlastni kvanta lidi, jsme na to s Martinem kyvli. Po tydnu jsme mazali zajezd preobjednat, protoze na zacatku cervence jeste nemelo byt u konce MS ve fotbale v Nemecku, coz mne nejak uniklo, takze jsme termin pobytu pak stanovili na 15.-22. cervenec.
Jak jsem tak poslouchala, ze pojedem minimalne 11 hodin a navic pres noc (tak se to dela "normalne"), prestavalo se mi to libit a v cervnu jsem vymyslela variantu odjezdu o den driv s prenocovanim nekde v pulce cesty. To sice bylo do cervence nahnute, pac Martin nemel jistotu, ze dostane dovolenou uz 14., ale nakonec to vyslo. Prosurfovala jsem tedy nekolik veceru a zdvojnasobila ucet za net, nicmene nakonec se mi podarilo dokonce pres mejl objednat pokoj v gostisci Smuk nedaleko slovinske Trzice. Na cestu zpatky jsem mela v rukavu nekolik variant z letaku, ktery mi poslali z regionalniho centra rakouske oblasti Kärnten (tipuju Karintsko, v anglictine je to Carinthia), Rosental.
Postupne jsem davala dohromady seznam veci, ktere je jeste treba zaridit a zjistovala, ze jsem ale opravdu very lucky, ze mam prazdniny, pac se to na ten posledni tyden pred odjezdem pekne nakupilo a ja litala jak hadr na holi - proste bylo treba nakoupit takovy veci jako boty do vody, rohoze na plaze, Martinovo plavky a slunecni brejle, Herkules k obedum v aute, autoatlas Evropy, rezervni zrni pro Milouse... Stejne tak na netu, kde jsem hledala moznosti nejlepsi cesty bez dalnic - abychom si to uzili se vsim vsudy a neprolitli Rakouskem, Slovinskem a Chorvatskem jak v rychliku.
Zbyvalo poseldnich par malickosti, jako treba udelat z kuchyne holobyt, aby tam Milous mohl celkem neskodne poletovat - coz mj. znamenalo: prestehovat mu tam klec, pripravit babi zasobu ovoce a zeleniny a zrni, vystehovat vsechny kytky (striha listy), schovat svicky (rozklovava), sundat se skrini vystavene lahve, plechovky a dzbanky (srazi kridlama), pozavirat normalne nezavirane police se skly (vlitne, shodi), sklidit casopisy a podlozky pod talire (hrozne rad skube), uklidit z mistnosti chleba susici se pro nejake budouci kraliky (mnam + rozklove, rozhaze), dat veskere tuzky do supliku (guma se uzasne dobre rozdrobi), schovat sklenicky (i kdyz v nich nic neni, dobre se na nich sedi a pri odletu se porazi) apod.
Patek rano - Viky otviral oci se slovy "Dneska pojedem k tomu mori?" Pul desaty dopo: Agila nataskovana, Viky bagry sbaleny, Milous vystehovanej, kapri v rybnice nakrmeny, v autoradiu Barta, babi nainstruovana, jak nalakat Milouse do klece a ze nam ma koupit pristi patek Lidovky... a trada!

Vykys objevuje Bartu a my Ajvar

Cesta Rakouskem byla vicemene v pohode, i kdyz Agilka do Taur i Karawanken dost supela, povetsinou na dvojku, a vzhledem k prestavkam na jidlo a protazeni a odreagovani se od kazdych deset minut se opakujici otazky "A kdy uz budem na tom mori?", s variantami "Kdy uz budem v horach?", "Kdy uz pojedeme tou lodi?" a "Kde je ta hospoda, jak tam budeme spat?". Moje oblibena pisnicka se mi pomalu ale jiste zacla zajidat, kdyz jsme ji museli kazdou hodku nejmin jednou prehrat (vzdy dvakrat za sebou) na zadost "Ja chci Pajaja toho Bartu". Misto teto pjesnice (chorv. pisen, pozn.aut.) pomahalo jenom pustit Jozina z Bazin a Ztratil jsem sako to jsem ale pako. I tak ale k nam obcas dopredu dolehlo detskym hlaskem frazovane Otevri branu to se muze...
Jedina lehce nervni zalezitost byl prujezd Klagenfurtem, ktery asi pred nasim prijezdem vybrakovali zlodeji dopravniho znaceni. To uz jsme take pomalu zjistovali, ze jsem rozhodne lepsi ridic nez navigator (vyjimka potvrzuje pravidlo, viz cesta zpet) a tak jsme si tyto role dle dovednosti rozdelili a po zbytek cesty na Losinj i zpatky to tak nechali :-) Jo - a jeste jedna vec - Martinovi se na prvni rakouske zastavce podarilo zapomenou necelych 48 h sve vlastni slunecni bryle na strese Agily. Kdyz si na to po par desitkach metru vzpomnel a otocili jsme to, z rozjezdenych bryli zbyly na silnici strepiny... Ach jo.
Kolo kolo mlynskyGostisce Smuk par km za rakousko-slovinskymi hranicemi jsme chvili hledali a pak se nechali navigovat mistni omladinou, ktera bohudik na rozdil od starsi generace, se kterou jsem musela sprechtit, ovladala jazyk skupiny Death (jak jsem byla manzelem poucena). Sami bychom to hledali tezko, nebot vesnice Retnje, kde se nachazela, byla roztahana hore dole kopcom. Pod jednim z nich se nachazela skupinka drevenych budov, ktera uz zvenku pusobila velmi privetive. Podel potucku s mlynskym kolem (spis koleckem) se kolem seniku a vcelarskych ulu (behem nasich prochazek se tam vzdycky nachazel i pilny vcelar) pres louku doslo k ohrade s danky a muflony, kteri se od nas celkem radi nechali krmit, nejlepe pampeliskami a malinim. Kocky spici na sene se kamosit nechtely a ceskemu cici evidentne nerozumely.
Stejna pohoda byla i ve vlastni budove gostisce - pekny pokoj, utulna restaurace se stoly na dvorku a pratelsky cisnik, ktery ochotne odpovidal na moje zvedave dotazy ohledne rozdilu mezi Brat- a Backkartoffeln ci pozdeji na nazev a ingredience vynikajici omacky barvy muchomurky cervene, kterou jsme dostali na taliri s pljeskavici (mnam!). Pozitivni rovnez bylo, ze meli Vikyho tradicni hospodskou krmi: hranolky s kecupem. Jo a ta omacka se jmenuje Ajvar a je to celojugosska specialita. Na Losinji jsme si sklenicku koupili, mate-li zajem, lze ochutnat - pokud si prinesete neco, k cemu se da jist - treba maso na gril :-) (pozn.aut.: prodavaji ji taky v Tesco) Rano jsme se pri snidani potkali s krajany zijicimi v Nemecku, kteri se zrovna vraceli z Losinje. V hotelu Alhambra se jim podarilo nechat pasy a odjet z ostrova, takze si zopakli fronty a cestu trajektem jeste dvakrat. Rozloucili jsme se pak s muflonama i vcelarem (na svidanje), podekovali cisnikovi za privetivost (hvala lepa), i protoze nam po zaplaceni dvema 50-eurovkami za veceri s tocernym pivem Zlatorog a "sobu z zajtrkom za 2 osebi" nevratil tisice slovinskych tolaru ale rovnez eura (kurz EUR-SIT je 1:239), a vyrazili smerem Hrvatska. Mijeli jsme osady a mestecka jako Kokrica, Logatec, Pivka, Skofja Loka, Golnik, Rovte a Kalce a na chvili se nechali zlakat povestnou jeskyni Postojnska jama. Bylo to ale opravdu jen na chvili: prece jen 46 eur se nam za vstup na zacatku dovolene dat nechtelo...

Jak jsem nestihala pozorovat supy

Na hranicich Chorvatska jsme Dober dan! zmenili na Dobar dan! (stejne to oboji znelo dobrdan) a po Rupe, Permani a Matulji poprve spatrili Jadran a najeli na tzv. Jadranskou magistralu, kterou jsme vzapeti prekrtili na kanalovou, protoze mezi jednotlivymi poklopy se opravdu bez notneho drncani jet nedalo. Nemluve o znacne nedostacujici sirce ulic, mnozstvi prechazejicich turistu smerujicich na zalidnene zhnouci plaze, odevsad vyrazejicich skutrech a motorkach a k jihu se matematickou radou zvysujicim poctem aut smerujicich na jihozapad Chorvatska. Je pravdepodobne, ze nedosahuju takove jazykove urovne chorvatstiny, abych pochopila vyznam slova magistrala, protoze u nas v Cechach by se silnicce vlnici se kvarnerskym pobrezim a co 100 m menici smer nalevo, napravo, nahoru a dolu urcite rikalo uplne jinak. Pres podivnou krizovatku jsme pak odbocili z "magistraly" na Brestovou, kde se mel Viky konecne dockat te cesty lodi - Brestova je pristaviste trajektu na Porozinu, ostrov Cres. Zrejme jsme ale vystihli ten spravny okamzik, kdy se vetsina lidi rozhodne prejet na ostrov, protoze fronta se v horku moooc pekne serpentila a popojizdela asi 1.5h, nez jsme konecne odpalkovali posledniho myce oken, prisli na radu a tretim trajektem (Jadrolinija) odjeli.
Tesili jsme se, jak jsme za hodinku na hotelu, to jsme ovsem netusili, ze nas ceka husta dvouhodinovka hore dole serpentinami v kolonach za supicimi karavany a Polaky zrejme nezvyklymi na kopce - vetsinou jsme to resili tak, ze jsme je proste nechali odjet nebo tise kleli (ja prevazne nahlas) a doufali, ze uz nekde odboci, coz vetsinou delali - my totiz jeli skoro na samy konec ostrova Losinj, ktery je k Cresu pripojeny pres most, a jizneji bylo uz jen par kempu a hotelu. Martin mel aspon po ceste cas pozorovat nad nami krouzici supy belohlave, kteri jsou krome delfinu symboly Losinje.
Hned jak jsme vjeli na Losinj pres vyklapeci most (Osorsky pruplav byl vykopan kvuli lodim uz ve staroveku Rimany nebo Reky, puvodne totiz byly oba ostrovy spojene), bylo jasne, ze jsme zvolili dobre. Na rozdil od vyprahleho skalnateho Cresu je Losinj pokryty bohatou vegetaci - jsou tam rozsahle piniove haje, agave, palmy a oleandry, a pusobi celkove sveze i v horku.
Vyhled z Heliosu smerem k plaziPo pate odpoledne jsme konecne dorazili pres mestecko Mali Losinj k nasemu hotelu. Cesta byla lemovana ukazateli smerujicimi k desitkam vil, hotelu, kempu a apartmanu, a to i v samotne zatoce (uvala) Cikat, kde stala budova Heliosu postavena v uzasnem socialistickem architektonickem stylu, a to jak zvenku tak zevnitr. No co, byli jsme proste zmlsani ze Smuku. To, ze byl pokoj fakt miniaturni, by ani tak nevadilo - stejne jsme tam chodili vicemene jen prespat. Slozitejsi bylo prijit na to, jak se vmacknout vsede na zachod bez toho, abychom se zleva prastili do chodidla o roh sprchace ci odreli pravy bok o umyvadlo. I bez primeho zraneni bylo obzvlaste pro Martina posazeni se na wc ukolem hodnym prebornika ve skladani puzzlu.

Pljeskavica, animatore a kulturni referentka

Vzhledem k tomu, ze jsme zadali pokoj na "klidnejsim miste bez tanecni terasy" nas lehce prekvapilo, ze balkon se tycil primo nad stupinkem pro muzikanty - a to jsme tehdy jeste netusili, co odtamtud bude prichazet! Prijemnym prekvapenim bylo naopak menu v hotelove restauraci, kde se tech cca 250 hostu ze 128 pokoju + 24 z prinalezejici Vily Bianca schazelo na kazdou snidani (8-10) a veceri (19-21). Nejenze byl vyber jidel dobry, ale i jidlo bylo dobry :-) Vynikajici. Vybrali jsme si vzdycky vsichni - u nas vedla pljeskavica (uz od slovinskeho Smuku, kde jsme ji poprve ochutnali), smazeny okoun/candat a vyborna zelenina (treba jako rizky smazene lilky, mnam), u Vikyse dle predpokladu meloun, dorty a hranolky s kecupem, pripadne spagety s tymz. Co nas prekvapilo bylo, ze jidlo jsme si mohli brat dle libosti, ale u vecere jsme jakekoli piti museli objednat a platit. Vzhledem k tomu, ze se nam v Cechach nezdarilo smenit vic nez 100 chorvatskych svini (hrvatska koruna, HRK-CZK je cca 1:4), tak jsme nejdriv meli trochu problem, obzvlast kdyz nealko kostovalo 12 HRKu. Jak jsme ale pozdeji zjistili, pro me bylo daleko prijemnejsi si objednat vino, protoze dvojka stala pulku toho, co mineralka :-) A dobre bylo! Mimochodem, za celou cestu jsme nenarazili na zadny pivni patok, naopak vsechna piva byla vyborna, plzenskeho typu (napr. Zlatorog, Lesko).
Hned po prvni veceri jsme sli na prochazku a objevili pred hotelem pisecnou plaz, opodal detske hriste, bar a podel zatoky promenadu nad skalisky, kde se s odlivem vynorovali krabici a garnati a objevovali morsti sneci. At jsme byli kdekoli, cvrkaly tam cikady jak blazen - snad pracovaly ve smenach, protoze se nezdalo, ze by aspon nekdy bylo ticho (nebo jsme to prospali).
KrabikPo navratu k hotelu uz zdalky bylo slyset, co nas melo cekat kazdy vecer - prave nefalsovane jugosske serenady, obden prospikovane tzv. Minidiskem, coz nenamenalo bohuzel (apon by byla nejaka zmena) kratka diskoteka, ale diskoska pro mrnata s animaci, tzn. ze "animatore" pobihali s detmi po parketu a predcvicovali na pjesnice typu "Head shoulders knees and toes" a nakonec vzdycky zvali rodice, aby si taky prisli skocit (marne). Takze nam prvni vecer hralo Duo Scala (jeden serenadnik), trio o dvou lidech anebo naprosto falesny mandolinista - vsichni to same (nejen styl, i pjesnice) a s nezbytnou syntetickou music. Rekla bych, ze zde slovo "synteticka" ani dostatecne nedosahuje sveho vyznamu umelosti, a pjesnice byly obcas tak pjekne falesne, ze bylo jednodussi se soustredit na to, zda se zase objevi kousek hrany a zpivany tak, aby to aspon trosku souznelo s klavesami. Do toho jeste vykrikovala chorvatsky, slovinsky, italsky a nakonec nemecky strasliva kulturni referentka vzhledu spatne nalicene carodejnice. Tak to by byla kultura.

Rybareni na cesnek a znamky jako suvenyr

Druhy den rano jsme po devate nastoupili na plaz vybaveni rohozemi, bagry a susenkami a usadili se pod pinii, kde byla nadeje, ze tam celkem dlouho vydrzi stin. Bylo to tam fajn asi tak slabou hodku predtim, nez vsichni dorazili. Zdalo se, ze se na cikatske plazi schazi veskere docasne obyvatelstvo Losinje, protoze pak si clovek musel opravdu davat pozor, aby nekomu nerozslapnul brejle na nose. Dopoledne jsme to s Vikysem vydrzeli a Martin mezitim vyrazil na obhlidku okoli a zjistil vybezek Cikatu, rikali jsme mu Ostroh, kde byla kamenita plaz a celkem klid, a dalsi misto o par set metru vedle, kam se dalo rychle dojit i pres les primo od Heliosu, a kde byly skaly. Na obou mistech jsme sice museli mit boty do vody, ale pobyt tam byl o mnoho prijemnejsi a klinejsi. Na Ostrohu dost foukal vitr a po treti odpoledne tam zacal byt stin, takze pak jsme se stehovali dal do Srebrne Uvaly, kde byly ty skaly.
SkokanTam svitilo slunicko az do vecera, cikady tam taky rvaly a navic jsme tam meli vyhled na otevrene more, celkem soukromi, moznost pruzkumu prilivovych rybnicku a okolni prirody, a kdyz byl vitr od more tak i vlny (to pak Vikys vejskal, kdyz vlna prisla, treba i od clunu - prirodni vlny s aspon jakymsi hrebenem jsme meli jen jeden den). Uvnitr Cikatu to totiz bylo, jak Martin rikal, jak na Bezdreve, tedy rybnikovita hladina. Na druhou stranu tam bylo mozne krmit ryby, kdyz jsme priplavali k hranicni bojce - jen jsme vytahli rohlik, uz tam byly a nechaly se krmit par desitek cm od nas. Je fakt, ze Vikys porad touzil pobyvat na tom pisku, ale jakmile jsme dorazili jinam, hned si nejakou aktivitu nasel - bud "chytal ryby" v rybnicku na stonky divokych cesneku (= pruty), sbiral sisky pinii a kaminky, poustel lodicku, pozoroval kraby, varil nam v kybliku z jehlici burty nebo se cpal. Dost tezko totiz chapal, ze se musi nafutrovat hlavne rano a vecer. Doba jidla tak obcas byla dost narocna, protoze on vetsinou zrovna "nemel hlad", "bolelo ho brisko" nebo byla obligatni veta "ja uz nemuzu". Pak jsme prisli aspon na to, ze po paty hodine odpoledne uz nesmi dostat ani sousto, pak dostatecne vyhladovel a vecer se v gostilnje cpal jak zjednanej.
Obden jsme taky vyrazili na puldenni vylety do mistnich pristavu - nejdriv pesky (20 min) do mestecka Mali Losinj, ktere je ale vetsi nez Veli Losinj. V Mali Losinj bydli 6600 obyvatel z celkovych 8000 ostrovanu. Pripadalo nam to ale jako takova vetsi Vozice. Mestecko se soustredilo kolem zatoky s marinou plne zaparkovanych motorovych clunu, jachet a do 10h dopoledne taky vyletnich lodi, ktere potom povetsinou vyrazely na nejaky z okolnich ostrovu plne nadsenych suchozemcu.
Mali LosinjCela promenada byla lemovana kavarnami a restauracemi, my tudy jen prosli a dali si zmrzku (bylo ji hodne, coz Vikys uvital, ale byla straslive sladka a brutalne smetanova) a pak zamirili vys do mesta kouknout se na kosteliky, projit ulicky a najit samosku, kde bychom si koupili stavu - kohoutkova voda v Chorvatsku, jak jsme totiz vedeli z internetovych pruvodcu, je vsude pitna. Tady vsechna pochazela z ostrova Cres, kde je pro verejnost zavrene jezero Vrana. Taky nas cedule v koupelne upozornovali, ze vodou mame z duvodu ochrany onoho "jedinecneho jezera" setrit - nicmene to si pak meli blbouni rozmyslet stavbu tech stovek hotelu a kempu na Cresu i Losinji.... Vodou jsme vsak nicmene neplytvali.
Zakoupili jsme taky pohledy a znamky, ktere nam ale byly platne pouze u tech lidi, jejichz adresy jsem znala zpameti, pac adresar jsem nako nechala doma. Kazue (Jap.) a Pris (Kostarika) si teda musely pockat, az jim pohledy odeslu z Budejc :-) Jako nezbytny suvenyr z cest jsem pri nasi posledni (druhe) navsteve Losinje zakoupila nahrdelnik s hezkym tyrkysovym kaminkem, Vikys si odvezl novy kruh (ehm, s Mickey Mousem a Goofym, ale aspon hezky zelenej), jelikoz ten jeho krasny cesky "puntikotavy" se nam podarilo pichnout hned prvni den, asi o sutrik na skalach.

Flaskonosy delfin a Nikola je Ana

Barokní kostel Sveti Anton PustinjakDalsi vylet uz byl autem (prece jen od Mali Losinj by to byla pesky dalsi hodina, a kazdym dnem bylo vetsi horko), a to do mestecka Veli Losinj. I presto, ze je opravdu male (1000 obyv.), prislo nam o mnoho prijemnejsi a hezci. Rozklada se okolo dvou malych zatok (Veli Losinj a Rovenska) a kosteliky ma taky hezke (napr. barokni farni kostel Sveti Anton Pustinjak - poustevnik). Navic jsme hned po vstupu do mesta objevili jakesi Edukacni morske stredisko - jedna mistnustka vybavena materialy o podmorskem zivote na Losinji. Na recepcni kdyz jsme vytahli 50-eurovku (V Mali Losinj uz pri nasi navsteve nemeli HRKy a ve Veli Losinji jsme byli teprve asi tak dve minuty), chytla se za hlavu a radsi si vzala par HRK a EUR drobaku, co Martin v nouzi vytahal z kapes. Na pocitaci jsme pak z 15 kvizovych otazek dobre odpovedeli na 14 a zaradili se tak na zebricku na druhe misto. Pravda, zvolili jsme tu nejlehci variantu, ale zase jsme museli anglicky lustit druhy delfinu a velryb... (treba "bottlenosed dolphin" - fakt nevim, jestli se v cestine nejakej delfin jmenuje flaskonosy, natoz cim se zivi a jak dlouho je delfinice tehotna - ale asi jsme se trefili).
Ve Veli Losinji jsme taky dle internetoveho popisu hledali vilu, kterou si tam nechal postavit habsbursky arcivevoda Karel Stepan r.1866 a nazval ji Seewarte. Mela byt obklopena krasnym parkem, "v nemz soustredil na 200 ruznych cizokrajnych rostlin". Mistni cizojazycne nemluvici obyvatele se nas nejdriv snazili nasmerovat na nejblizsi parkoviste, protoze to byla nejblizsi asociace s "park", na kterou prisli. Nakonec ale pochopili jeden bodry American, ktery tam uz delsi dobu zije a my nasli. Park sice celkem pekny byl, ale zarostly a naprosto nezamysleny pro navstevu turistu (chybela jednina zminka jak o zakladateli tak popis rostlin - prevazne stromu), ani jsme nijake zvlastni cizokrajne rostliny nespatrili. Vila byla navic prestavena na lecebnu astmatiku a lidi s koznimi problemy, tak jsme architekturu neobdivovali a radsi sypali pryc.
Prosli jsme okolo masivni strazni veze Usok-kula - ano, je kulata, zdarilo se nam vymenit kune (chrovatske mn.c. od kuna) a pak jsme se jali hledat nejstarsi dochovanou stavbu - romansky kostel sv. Mikulase (Sveti Nikola), ktery je postaveny nahore na kopci nad mestem a od ktereho jsme se chteli vypravit do nejake mene oturistovane zatoky na odpoledni koupani. Vraceli jsme se trikrat, a vzdycky bud skoncili na parkovisti nebo v Mali Losinj. Pak teprve nam jeden mistni mladik sdelil, ze proste musime jet tema uzounkejma ulickama (rikam-li uzounkejma, tak fakt byly - zaplatpambu za Agilku!) furt pryc nahoru.
Kozi stezka na JavornouUz jsme si mysleli, ze to konecne mame, kdyz tu najednou pred nami ukazatek Sv.Ana. No nic, rekli jsme si a jeli dal, treba je to nejakej jinej kostel a od toho se dostaneme k Nikolovi. A ejhle, za chvili jsme stali pred kostelem, na kterem byl napis rikajici neco o Svetim Nikolovi. A taky ze se tam pristi vikend nema parkovat, pac je slavnost. Nastesti byla streda. Tak nevim, jestli Ana je verze jmena Nikola nebo jsme Anu minuli bez povsimnuti (ale i bez jakychkoli ceduli navigujicich smerem k Nikolovi). Odtud uz jsme dle mapky nasli cesticku vedouci na nejblizsi zatoku zvanou Javorna. Puvodne jsme chteli na Krisku, ktera je od civilizace jeste trosku dal, ale z duvodu chybejiciho znaceni jsme proste skoncili na Javorne - aspon to bylo o deset minut kratsi prochazka, jak jsme se dozvedeli z planku stezek pro pesi. Pak jsme tedy po kozi stezce kraceli klikate s kopce po udusanych pesinkach se sutrama, skalama a jesterkama, ktere byly lemovane svetle sedymi kamennymi zidkami - ty nas oddelovaly od agave, borovic a trniteho porostu kolem, ale jinak jsme naprosto netusili, proc si obyvatele davali tu praci a podobnymi zidkami protkali vsechny svahy okolnich kopcu. Na strmych sutratych svazich na upalu totiz pochybuju, ze neco mohli s uspechem pestovat a domacim i divokym kozam by bylo nejake ohrazeni asi k smichu.
JavornaAsi ta 20-minutova cesta ale stala za to, protoze se pred nami otevrela uzasna zatoka ohranicena skalami stoupajicimi vzhuru na okolni svahy. Na pobrezi byly kameny, ale s botama se dalo do vody v pohode, voda opet pruzracna a modra. V zatoce kotvilo par motorovych clunu, v okoli plaze se povalovali prevazne Italove a Nemci, na okolnich skalach byly k zahlednuti i na leto velmi spore odene pary. Vikys objevil vyplavena prkna a jal se z nich stvet "prkno" (minil surfarske), ale jelikoz tem hloupym dospelym porad nebylo jasne, jak to chce bez spojovaciho materialu udelat, cim dal vic se vztekal (tedy pokud se zrovna necvachtal ve vode) a rval na nas pri jakemkoli dalsim dotazu po tom, aby nam ukazal, jak to mame udelat. Z vody jsme pak vylezli na jednu skalni plosinu a objevili krome zapalovace utopeneho v rybnicku pod sutrem cast dle vzhledu zrejme chorvatske verze novin AHA!. Bohuzel jsme s chorvatstinou nepostoupili tak daleko, abychom si mohli precist neco o Bradu Pittovi ci mistnich hvezdickach, takze jsme tam celkem cerstve noviny nechali pro dalsi navstevniky. Na skale jsme tam taky uvideli naseho jedineho morskeho jezka objeveneho v Chorvatsku - nez ho Vikys uvidel a pochopil, ze ho fakt nemuze kousnout, tak se ho tak bal, ze na me byl prilepeny jak slavka jedla.
Kdyz postupne v pozdnim odpoledni zacaly posadky clunu balit a Italove odchazet zpet k parkovisti u Sv. Nikoly, usoudili jsme, ze by bylo dobre se taky vydat zpatky. Vubec se nam ale pri predstave cesty do kopce v tom horku nechtelo. Nastesti slunicko zaslo na spravnou stranu a vetsinu nasi cesty zpet stezku lemovaly stiny okolniho porostu. U kostela nastal cas pro posledni dve fotky - kostela a Vikyse u auta. Behem peti minut jizdy Vikys v aute vytuh', po 10 minutach jsme ho v Mali Losinj vzbudili a slo se na veceri.

Lamy u Nemeckeho Petrika a cert na moste

Ctvrtek jsme stravili cely na dvou sklanatych stanovistich mimo davy piscite plaze, a vecer kulturni referentka pripravila prekvapko - u vchodu do restaurace tentokrat byly stoly se sklenicemi sampusu a dzusu (vyber si sam) jako pozdrav managementu. Ten se ale ukazat neprisel, akorat nam neco vyrizoval pres referentku. Nicmene sampus nebyl spatnej.
V patek rano jsme se opet vypravili do Mali Losinj, a to nakoupit nejake jidlo na cestu. Konecne jsme okostovali chorvatskou zmrzku - strasne sladka, strasne smetanova, snad i proto v tom horku tajici az neuveritelnou rychlosti. Vikys dal hned dve, pri te druhe jsme videli prvniho Chorvata, ktery nas spravne odhadl na Cechy a prodaval cesky. Vecer byl dle programu naplanovany "Sü3abend", tak jsme cekali, ze k veceri bude okoun na broskvich a pljeskavica s jahodovou omackou, ale nakonec vecere probehla v pohode, jen byla mozna trochu slavnostnejsi nabidka - Vikys ocenil, ze hranolky byly v nabidce hned od zacatku a neobjevily se jako predesle dny az pote, co mel na taliri nandano neco "obycejneho". Po veceri byla k mani zadarmo zmrzka - ten den jeVikyho treti... Ne, jeho streva to zvladla bez problemu :-)
Pohodar na trajektuV sobotu jsme chteli vyrazit celkem brzy, takze vetsina veci byla sbalena uz v patek vecer. To jsme taky uz vedeli, kde budeme zkouset najit ubytovani. Nakonec jsme odjeli chvili po devate, coz se neukazalo jako nejlepsi napad, protoze jsme zjisili, ze v devet se kazdy den otevira osorsky most, aby tudy mohly proplout lode, tudiz jsme v pul desaty vyrazili s mohutnou kolonou pred nami i v zadech... Cast se sice odpojila na smer Krk, ale i tak to bylo protivny. Stejne jsme ale cas odjezdu zvolili slusne, protoze na trejekt na pevninu jsme se dostali s prvni vlnou a nemuseli cekat. Ani na chorvatsko-slovinskych hranicich nebyly z nasi strany fronty, jako kdyz jsme tam pred tydnem prijizdeli, takze suma sumarum pohoda. Ve Slovinsku jsme se stridave vlekli za traktory a pomalu jedoucimi turisty, jednou jsme meli namale, kdyz jsem neodhadla predjizdeci rychlost Agily a ze zatacky se na nas vyritil pick-up...priznavam, ze v tom okamziku brzdit nebyl nejlepsi napad.
Za rakouskymi hranicemi jsme uz vyhlizeli mini vesnicku Loibltal, kde jsme se stestim v Gasthofu Deutscher Peter ziskali posledni volny pokoj - ti turisti, co tam prisli tesne pred nama, proste meli smulu, protoze nemluvili nemecky a ja se s recepcni babi domluvila driv, hehe.
Zvedava koza jako StreicheltierPokoj s malovanym nabytkem, terasa s vyhlidkou na udoli a potok, jidlo i piti vyborne a personal ochotny odpovidat na moje vsetecne dotazy. Meli jsme totiz dle onech tistenych materialu, ktere mi zaslali pred dovolenou z regionalniho centra, naplanovanou dopoledni prochazku udolim Loiblbachu a Bodenbachu puvodne k rokli, ale tu jsme pro delku trasy zavrhli, ale hlavne k vodopadu Tschaukofall, nazvanem podle Dr.Petera Tschauka, ktery pro oblast hodne udelal a podle nehoz dostal nazev i ten nas Gasthof. A tak jsem se treba dozvedela, ze poranu je tam zima a ze si mame vzit nejakou Jacke (coz jsme nakonec neudelali a bylo to tak dobre - bylo nakonec i tam vedro) a taky ze k Meerauge se v pohode dostaneme autem.Pak jsme se, stejne jako nasledujici rano po snidani, venovali krmeni Streichltiere, coz byli kozy, cunici, lamy, slepice a pavi, ze kterych jsme dostali od zvireciho snidanare super dluhy ocasni brko. Okurka i chorvatsky chleba kozam moc jely. Pak Viky jeste vyzkousel Kinderspielplatz za hostincem, kde mimo jine objevil uzasny dreveny bagr, na kterem se sedelo a dvema pakami ovladala lzice, takze se mohl nerusene ryt v mulci. mezitim jsme dostali od Vladi informaci, ze se do Cech vracime do 35 stupnoveho vedra.
Studanka na stezceRano jsme se vypravili dolu po naucne stezce. Prochazka to byla uzasna, podel potoka po pesinkach, schodech a mustcich z uzkych prken az k vodopadum s Teufelbrucke - Certovym mostem. Po nem Vikys lital jak cert sam, ja ho opatrne pretapala, protoze houpani nad vodopadem ve skalach mi nedelalo tak uplne dobre. Podel cele cesty byly popisky stromu a kytek, bohuzel jsme jich ale moc nezastihli kvetoucich, tedy az na nejake fialky a kytky, co jsou u nas za plevel. Nicmene jsem se aspon dozvedela, ze konvalinka se rekne Maiglöckchen.

O rakouskem Morskem oku, Milousove nevdeku a poblitem svatku

MeeraugePosledni poznavaci zastavkou byl Bodental. Udoli lemovane desitkami Gasthofu a penzionu, parkujicich aut a prochazejicich se turistu, hlavne rakouskych. My uz byli utapkani, takze se nam opravdu nechtelo se k jezirku Meerauge vlacet hodinu vedrem pesky, a zaparkovali na silnicce opodal. Po ceste se nam nabizely uchvatne vyhledy na horske louky lemovane lesy a horami, takova ta Milka-panoramata. Meerauge (Morske oko) je minijezirko, ktere je zvlastni svoji tyrkysovou barvou, kterou mu dodavaji rasy. Vede k nemu cesticka lesem podel potoka plneho pstruhu, kolem litaji spousty motylu (mimo jine i otakarek fenyklovy, ktereho jsme spatrili tam, tedy v Alpach, a o tyden pozdeji na zahrade ve Ctyraku) a ptaci se taky cini.
Cestou zpatky nam pro zmenu nedal zabrat Klagenfurt ale Mauthausen, kde jsme se porad motali kolem mostu pres Dunaj a nemohli se vymotat na smer Pyburg a Pregarten - pokazde to tam totiz bylo znacene jinak a nakonec jsme vzdycky skoncili u mostu. To byla taky posledni zahranicni zastavka. Ta uplne posledni byla u ceskeho pole s vidinou darku pro Milouse v podobe klasku jecmene - to jsem ovsem jeste netusila, ze Milousovi budou vadit dlouhe jecmeni vousy a budu mu je muset z kladu nejen ostrihat, ale nakonec i klasy roztrhat na jednotliva zrnicka. Tomu se rika vdek.
Kdyz jsme prijeli v nedeli vecer v osm na Ctyrak a videli otevrene okno v kuchyni, trochu ve mne zatrnulo, ze Milous nekde lita po krajich ceskych (to byla ta lepsi varianta, tou druhou byla varianta kocicich hodu), ale Milous spokojene drepel na bidle v kleci a evidentne mu nic nechybelo.
Tustsky jezTak jsme dva dny vorazili a ve stredu dopoledne Agila stratovala smer Trebon, kde jsme naplanovali v horkem pocasi stanovani v nejakem kempu u rybnika. Ten napad ale asi dostala tak pulka populace Cech, takze kdyz jsme objeli dva z doporucenych kempu (u Stankovskeho rybnika, Cep, u Hejtmanu) a mijeli spoustu dalsich, kde byla hlava na hlave a parkoviste jak na sidlisti, navic cely den na slunicku, zavrhli jsme vybavene kempy primo u vody a zakotvili v lesnim kempu Paris za Suchdolem. Hospoda tam byla taky (sice jen se smazkami, ale byla), ke koupani na piskovne 300m, a hlavne tam byl klidek, pohoda a stin. Ve ctvrtek jsme vyrazili do Trebone - zkouknout centrum, prohlidnout zamek a dat si k obedu neco jineho nez smazak. Nakonec jsme byli lehce smazeni my, ale mesto bylo krasne a navic jsme po ceste objevili u Tuste jez na Luznici, kde jsme stravili zbytek dne a pulku dalsiho. V sobotu Viky svuj svatek oslavil poblitim jedne suchdolske hospody, kde jsme se staveli na obed, a posleze auta, protoze odmitl zvracet do svojeho krasneho modreho kyblicku s plachetnici. Od te doby si snad bude pamatovat, ze klobouk na hlave by mel mit PORAD :-)

Více informací

Omlouvám se všem čtenářům za text bez diakritiky. Původně byl součástí emailu, který jsem posílala i sestře do Austrálie, a s diakritikou by si moc nepočetla. A pak už se mi to pro web fakt nechtělo přepisovat.



« Zpět nahoru



Fotogalerie

Sveti NikolaKlikněte na obrázek vedle - zobrazí se náhledy. Klikáním na jednotlivé náhledy se pak dostanete k zvětšeným obrázkům s komentáři.

Here you can find some photos from the trip. Click on the picture next to it to get the thumbnails. You can get the slides with comments in English by clicking on the thumbnails.




«  ZPĚT NAHORU


© 2006-2007  cheva   |  kontakt  |  strom webu  |  aktualizováno / last updated on 9.7.2007