[ Webhosting profitux.cz ]

Akce  »  Italia 2008: Gargano

Chcete-li se rovnou podívat fotky (i z tohoto článku), najdete je jako obvykle dole ve Fotogalerii.
Máte-li zájem jen o turistické informace, klikněte zde; odkazy jsou na konci článku.

Z cest na cesty, Medvědi za knedlíkem a hromádka neštěstí ve tmě u skříně

Pátek 15. srpna 2008. Bylo devět ráno a my opravdu odjížděli. Zdálo se mi to dost neuvěřitelné, protože jsem měla pocit, že jsem půlku věcí zapomněla sbalit a na dalších pár ani nestačila pomyslet. Sotva jsme se vzpamatovali z návratu z vody, vyprali trička, naházeli karimatky zpátky do skříně a balilo se nanovo. Z balícího seznamu z předloňského Losinje jsem vymazala bagr, boty do vody a chorvatské kuny, které jsem přepsala na eura, dodala dálniční známku, stříkací pistoli a adaptér, ke žrádlu pro kočky a papoucha si poznamenala ještě totéž pro Mojmíra a babičce, která se k nám tentokrát na ten týden kvůli zvířatům našim i svému měla nastěhovat, do poznámek přidala informace o zapínání myčky.

Rovereto Cestu jsme si tentokrát užívali jinak - na rozdíl od jízdy po okreskách jsme to frčeli po autobahnech a autostrádách s výhledem na okolní vinice a hory, jež nám jen kolem Bologne zkazily kolony Italů a jeden slejvák. Fakt, že jsme při plánování naší cesty nevzali v úvahu italské dovolené, nám měl cestu znepříjemnit ještě jednou. Přestože jsme dálniční rychlostní limity dodržovali (a po pravdě, s naším knedlíkem to ani moc nepřipadalo v úvahu) jsme si připadali jak piráti silnic, protože při rychlosti 130km/h jsme za zády k našemu nemalému překvapení nechávali Medvědy i Audiny. Inu, není všechno jen o síle motoru, že. Přičemž si asertivně neodpustím dodat, že celou cestu tam jsem si pěkně odřídila já - s dodatkem, že důvod spočíval hlavně v tom, že jsem rozhodně lepší řidič než navigátor :-)

V Roveretu, vzdálenému napůl cesty, jsme zastavili kolem páté odpoledne a další půlhodinu strávili navzdory manželovu orientačnímu smyslu a vytištěným mapám pátráním po Ostello di Rovereto, na jehož adresu na Via delle Scuole se nás po pár marně oslovených místních nejdřív pokoušel poslat bodrý stařík vládnoucí zbytky kdysi naučené němčiny, pak chlapík, jenž stejně jako většina oslovených Italů později byl lingvisticky vybaven pouze italštinou, ale aspoň se došel zeptat dalšího Itala, jestli neumí anglicky. Naštěstí uměl a dokonce jsme díky němu do hostelu nakonec trefili.
Došla jsem se domluvit na recepci, jejíž zaměstnanec mi raději instrukce v angličtině dodal napsané na cáru papíru, načež jsme se konečně šli ubytovat. Začlo hustě pršet, tak se nám na parkoviště pro věci vůbec nechtělo, ale co se dalo dělat. Vikyho jsme nechali v rozsvíceném pokoji s tím, že jen seběhnem dolů pro bágly, a po návratu ho našli ubrečeného držícího se skříně ve tmě. Nenapadlo nás totiž, že když si ubytovací elektronickou kartu vezmem s sebou, v pokoji se za chvíli automaticky zhasne. Po rozsvícení jsme pak všimli, že místnost okna má, jen bylo zatemněno kvalitními okenicemi. Stačilo je otevřít, ehm...
Nicméně už bylo světlo, dokonce i déšť ustal a vysvitlo zas sluníčko, a tak jsme se vydali do centra po ulici Corso Antonio Rosmini, což byl římskokatolický kněz a filosof žijící v první pol. 19. století, hledat nějakou pizzerii. Recepčním jsme byli na dotaz po restauraci upozorněni, že otevřeno někde těžko najdeme, protože je zrovna nějaký "festa". Od naší delegátky jsme se později dozvěděli, že šlo o Ferragosto (železný srpen), což je pro Italy něco jako letní silvestr. Měli jsme však štěstí a skoro za rohem narazili na pěkný podnik, kde jsme pravou taliánskou pizzu mohli vyzloušet (jojo, mňam).

Pláž z hradeb Ráno jsme si dali snídani, kde Viky zahájil svoji italskou sérii sušenkových raňajek, všechnu bagáž jsme zas nacpali do našeho pidikufru, přes již zmiňované zácpy kolem Bologni konečně poudě odpoledne dosáhli poloostrova Gargano a podél pobřeží dorazili do městečka Rodi Garganico. Delegátka nás už čekala správně odhadujíc, že jsme zůstali viset v kolonách. Na hotelu jsme byli příjemně překvapeni, protože jsme měli dostat pokoj, ale obydleli jsme apartmá, tedy jsme měli k dispozici vybavenou kuchyňku a hlavně ledničku, což se ukázalo být maxivýhodou. V sedm večer byla infoschůzka, na kterou jsem razila jen já a chlapi šli mezitím udělat základní terénní průzkum pláže a okolí, protože Viky už se nemohl dočkat, až si vleze do vody. Před osmou za mnou dorazili i ti dva průzkumníci a Viky mi s velkou slávou donesl ukázat první mušle. No a pak už byl čas na večeři, kterou jsme si chodili vychutnat do příjemného hotelu dvě minutky od nás. A místo naší polévky jsme jako předkrm dostali, přesně jak nás delegátka upozorňovala, těstoviny, po kterých už člověku moc místa na hlavní chod a natož dezert nezbylo, poněvadž byly vždycky chuti lahodné.

Se šnorchlem pryč od davů a pod girlandami do centra

Rodi Garganico je 3.5 tisícové městečko obývané už v 8. století před naším letopočtem Řeky, kteří je nazvali Rhodos. Nedaleko se nacházejí dvě jezera, Lesina a Varano, jež nás však, jsa bez vln, nijak nelákala. Podél pobřeží se nachází několik dalších měst, mezi nimiž se dá buď samozřejmě cestovat přímo na člunu anebo se pocvičit v ovládání volantu v silničních serpentýnách, jak jsme si to užili my.
Většina rodin z města a okolí vlastní olivové a/nebo citrónové háje, jejichž ovoce tvoří základ místní kuchyně.

Dopravní prostředek Po první snídani jsme se samozřejmě vydali k moři vybaveni mimo jiné šnorchlem, kyblíkem, knížkou a indulonou. První části písečného břehu jsme bez zájmu minuli nejen proto, že byla placená nýbrž i nacpaná zcela shodnými slunečníky a lehátky, měli jste k moři daleko, bez přestávky tam řval popík a na vodu jste z lehátka sotva dolhlédli. Prostě jsme popošli kousek dál, kde jsme sice neměli u nosu stánky se zmrzlinou, ale byl tam klídek, k moři pět metrů, spousty mušlí a skvělé vlny. Přes ty bílé, jež se lámaly o mělké dno a o nás či přes nás, bylo príma se vydat kousek dál, kde se vyskytovaly jen vlny takzvaně houpací, jež byly zcela neškodné a relaxační.
Ze začátku, jak se dalo očekávat, jsme dost těžko snášeli slanou vodu v očích, ale časem se ta citlivost snižovala a ke konci pobytu už nám nevadila vůbec. Viky tento typický problém vnitrozemců až do konce pobytu řešil potápěčskými brýlemi.

Po večerech jsme se většinou vydávali do typických středomořských uliček městečka - tedy úzkých, křivolakých a plných různých schodů, s domovními okny roztodivných tvarů i velikostí a balkóny obtěžkanými prádlem. Mezi domky postávali místní lidé i psi, kočku jsme viděli jen jedinou, zato jsme mohli pozorovat zkušený odchyt krásného bílého holuba, který z nějakého důvodu přistál v potemnělé uličce. Z dalších zástupců živočišné říše se nám pak ještě podařilo spatřit: oslíka, medúzu, otakárka, saranče, kraba, kapra, želvu, buřňáka a hejna různých rybek. Tu potvoru, co mě v moři žahla do ramene, jsem si prohlídnout nestihla.

V každém navštíveném městě jsme si v centro storico všimli mohutných girland s barevnými žárovkami. Pro našince celkem kýčovitá záležitost, ale jako turisti jsme si pak v nočním Rodi vychutnávali dostatek světla, ve kterých si člověk mohl v klidu prohlížet nejen cetky vystavené před krámky ale také docela slušně fotit. Další příjemnou záležitostí bylo, že obchody byly otevřené večer - někteří trhovci se dokonce ani nenamáhali své zboží vystavit už na pár hodin ráno, ale čekali až na soumrak před osmou, odkdy bude nějak romantická atmoška tak nějak lépe svědčit tomu, aby šly turisticky na odbyt jejich šperky, peněženky a plavky. Blahořečili jsme naší agentce, že nás nevyslala do nedalekého turistického letoviska Lido del Sol, kde bychom o těchto procházkách večerními uličkami a pozorování západu slunce z hradeb mohli jen snít.

Karavanieri na odstřel a v Papežovi mezi ostrovy

Trabucco v Rodi Na první z našich výletů mimo Rodi jsme se vydali na východ a doufali, že natrefíme na plážku, o které nám řekla delegátka. Zaparkovali jsme u strážní věže Torre di Monte Pucci a pěšky se vydali dolů k útesům. Podezřelé se nám zdálo už to, že trhovec u věže neměl o žádné pláži ani tuchy. To se nám potvrdilo i u obsluhy restaurace na útesu, kde nám bylo sděleno, že lido per bambini musíme hledat jen směrem k městu Peschici nebo zpět k Rodi. Ne že by se tam koupat nedalo, ale nutit Vikyho skákat ze skal nebo z trabucca (viz níže) do hloubky se nám zdálo být příliš drsnou rodičovskou výchovou.
Nicméně jsme si aspoň přohlídli dva exempláře trabucco, což je důmyslné mechanické zařízení na rybolov. Je to vlastně dřevěná plošina, ze které čouhají nad moře trámy. Na čelním břevně seděl rybář a když pod sebou uviděl táhnout hejno ryb, dal signál kolegům, aby pomocí systému lan na kladkách vytáhli síť i s pesce. Rybáři tak nemuseli za úlovkem vyplouvat na moře, ale mohli v klidu poobědvat doma.

Pláž, o které nám delegátka tvrdila, že tam určitě je, jsme však opravdu nenašli, a tak jsme pozměnili plán a před návratem na rodijskou dlouhou pláž jsme navštívili město Peschici s necelými 4.5 tisíci obyvateli. Ono se řekne, patnáct kiláků, jenže jedete to tak půl hodiny, obzvlášť pokud jako my máte štěstí na italskou posádku auta vepředu, které serpentiny projíždí tvrdošíjně dvacítkou. V koloně za karavanem si připočtěte dalších pár minut, které strávíte čekáním na manévry protijedoucích aut, vedle kterých se řidič karavanu domnívá, že se určitě nevejde, a tak to prostě před zatáčkou zapíchne a čeká, co kdo udělá. Na předjíždění můžete bez sebevražedných tendencí klidně zapomenout. Po úspěšném zaparkování ve městě jsme se pak podívat především do historického centra, kde stojí hrad z poloviny 11. století (bohužel veřejnosti nepřístupný). Na eponymním náměstí Piazza Castello jsme si vychutnali gelato italiano a v parku ve stínu obrovitých palem ujídáním té smetanové hory strávili asi půl hodiny.

San Domino a Cretaccio Na další den jsme se přihlásili na výlet na ostrovy Tremiti. Ke zrovna budovanému novému molu, které podle naší delegátky dost zabilo ducha rodijského pobřeží, po chvilce čekání přirazila loď Frecci Azzurra (Modré šípy) pro cca 400 lidí, z nichž těch obsazených 350 míst zabrali především Italové. Čekala nás jedenapůlhodinová plavba na 45 km vzdálené Isole Tremiti. My měli to štěstí, že jsem se nějakou shodou okolností dokázala prodrat na horní palubu, díky čemuž jsme si docela užili výhled na vzdalující se hradby a terasy Rodi a pak i přibližující se nvápencové skály ostrovů. Těch je celkem pět, viděli jsme čtyři, protože ten pátý (Pianosa) leží 20 km daleko, a navštívili dva. Podle legendy je vytvořil řecký hrdina Diomedes, účastník Trojské války, když do moře vrhl tři kameny, co si s sebou přinesl od Troji; na ostrově San Nicola je prý i pohřben. Podle něj se někdy ostrovům říká Diomédovy a stejné jméno dostal i jeden druh buřňáka (Colonectris diomedea), žijící ve Středomoří.
Přirazili jsme k ostrovu San Nicola, jenž je domovem většiny pětistovkového stálého obyvatelstva, a turisty na něj přitahuje především komplex kláštera rozkládající se kolem kostela San Maria a Mare (tipuji překlad Svatá Marie u moře) pocházející už z roku 1045. Ke kostelu jsme se museli vyšplhat po celkem strmém kamenném chodníku mezi hradbami, přičemž bylo nutné uskakovat před traktůrkem, který nahoru vozil pro turisty občerstvení, především vodu. Pryč jsou totiž ty doby, kdy si obyvatelstvo vystačilo se zásobami pochytané do hlubokých studní nahoře. Při výstupu jsme pro sichr po očku koukali po průvodkyni, kterou jsme vyfasovali z jiné cestovky a která zřejmě ne zcela dobře zvolila svou pracovní lokaci, poněvadž chudák vypadala, že se vlivem horka zhroutí, za což se všem strašně omlouvala. I bez své nausey by však určitě volila místa pro výklad ve stínu - teplota byla vskutku letně středomořská. Nahoře jsme si mohli prohlédnout nejen kostel s podlažními mozaikami zobrazující mj. ptáky diomedy, ale především se před námi otvíraly úžasné výhledy na souostroví.

Pak už nás čekala ta méně zábavná část výletu, totiž 150 m cesta člunem Papa Wojtyla (ano, Itálie je silně katolická země) na sousední San Domino, tzv. zelený ostrov. Už od Nicoly bylo jasné, že slíbené koupání na ostrově se odehraje na circa čtyřicetimetrové pláži, kam se chodila koupat (nebo byla odvezena se koupat) asi většina návštěvníků souostroví. Byla tu ještě možnost vyjet se koupat dalším menším výletním člunem kolem ostrova, ale to zas mělo trvat jen 45 mninut, takže bychom pobytu na přelidněné pláži neunikli tak jako tak. Takhle byl spokojený aspoň Viky, kterému byly davy lidí ukradené a ve vodě strávil bez přestávky skoro celé ty dvě hodiny, co jsme měli k dispozici.
Cesta zpět už byla docela únavná a my si naplno uvědomili, jakou chybou bylo prošvihnout zápis na předešlý výlet kolem pobřeží Gargana po přímořských jeskyních a plážkách. Mně to tedy až na tu děsnou pláž nijak zvlášť nevadilo, ale chápu, že Viky by býval byl spokojenější bez prohlídky kláštera a tří hodin na cestě. Ostatně, byl by vůbec nejspokojenější, kdybychom ten týden trávili výhradně na pláži, jenže to bych šílela já, takže bylo třeba udělat kompromis :-)

Koka pro daňky, kostel v jeskyni a skoro pade gallerií

Poslední výlet jsme naplánovali i absolvovali již sami, a to ve vnitrozemí. První zastávkou bylo Vico del Gargano, jež nám doporučila delegátka hlavně kvůli Vicolo del Bacio, Uličce polibků. Bez mapy jsme ji samozřejmě nenašli, ale protože jsem si pamatovala její italský název, oslovila jsem holčičku na ulici a ona nás tam ochotně dovedla. Vicolo je opravdu příhodný název, a kdyby existovala ještě drobnější zdrobnělina, byl by ještě popisnější. Na šířku má totiž nějakého půl metru a na výšku jsme se museli hrbit. Romanticky ta tmavá díra moc nevypadala, ale po chvilkovém váhání jali jsme se vyzkoušet pravdivost legendy, která říká, že pár, který se tam políbí, spolu zůstane navždy. Bohužel (nebo bohudík?) jsme až pozdě zjistili, že místo, kde se akt uskutečnil, už bylo součástí uličky jiné :-) Řekneme si za dvacet let...
Basilica di San Michele Z Vico del Gargano jsme se vymotávali dost těžko; ani ne kvůli orientačnímu smyslu jako díky dokonale matoucímu systému jednosměrek a ulic napůl nebo zcela zatarasených stánky trhovců. Na druhé straně byli všichni hrozně ochotní a snažili se nás z toho bludiště dostat, což se nakonec podařilo a my nabrali směr na Foresta Umbra, národní park táhnoucí se středovýchodem poloostrova. V základě jde o listnatý les prošpikovaný občas nově vysazenými borovicemi, což pro Čecha není po pravdě zdaleka taková vzácnost jako pro přímořského jižana. Nedaleko informačního centra se nachází jezero, v němž jsme k našemu překvapení mohli krmit chlebem kapry lovné velikosti, jenž z povzdálí pozorovaly želvy. Pravda, na koupání by to ani bez zákazu nebylo - minimálně čeští hygienici by plavačce ve vodě jasně zelené zelenou rozhodně nedali. Stačilo přejít přes silnici a byli jsme u další atrakce - obory daňků, kteří se krmení rozhodně taky nebránili. Kolem postávající Italové po chvíli zjistili, že se daňci pomalu ale jistě vytrácí směrewm k nám a hleděli zjistit, co za tím je. Odpověď byla tak jednoduchá: české sušenky Koka, které jsme byli nuceni obětovat, protože kapři nás předtím vyžrali z veškerých zásob chleba. Moje obavy o střevní odolnost pažravých daňků manžel uklidňoval "dyk je to suchý".

Ještě jsem měla v úmyslu zajet se podívat dál na jih do města Monte Sant'Angelo, a to ať s rodinou nebo bez nich. Manžel pak zcela rozumně usoudil, že vydám-li se druhý den na cestu sama, jejich návrat domů knedlíkem není vzhledem k mému dezorientačnímu smyslu tak úplně pravděpodobný a rozhodl se, že těch dalších 29 kiláků raději absolvují se mnou. Ehm, kousek od infocentra jsme pak minuli odbočku a prodloužili si cestu o dalších 20. Do Monte jsme ale nakonec přes serpentiny a kopce dorazili. Naším cílem pak byla Basilica di San Michele, svatyně svatého Michaela, jenž je známým poutním místem díky zjevením archanděla Michaela, naposledy koncem 5. století. Je dokonce nejstarší západoevropskou svatyní Michaelovi zasvěcenou. V jeskyni, kde se zjevení mělo odehrát, byla vystavěna svatyně, ke které musíte sestoupit po 112 schodech a kde je nejen úžasná atmosféra ale i příjemný chládek. Každý líc má ale svůj rub, a tak když pak vystoupíte zpět nahoru, dostanete tím horkem pěkně po palici.

Poslední den jsme si celý užili v klidu na pláži mezi Rodi a San Menaio, Viky lovil další a další mušle, až jsme si jich nakonec byli nuceni vézt domů dvě velké PET lahve, protože „tahle je přece taky krásná”. Názory na poslední italskou večeři se rozcházejí: jen já byla nanejvýš happy, protože jsem si mohla pochutnat na rybě pečené s černými olivami, které jsem navíc vyfasovala i od zbytku rodiny. Pak jsme ještě na doporučení vyrazili nakoupit do obchůdku Il gusto, kde jsme dostali ochutnat Limoncello (Lemoncino), vynikající tradiční likér ze slupek citrónů chutnající tak trochu jako becherovka, a nakonec jsme koupili nejen ten ale ještě jeho čokoládového bratránka.
Ještě než jsem začla balit na cestu zpátky, bylo mi jasné, že pokud ještě někdy vyrazíme na dovolenou na vzdálenost delší než tisíc kilometrů, je blbost tam zůstat jen týden, a těch 1350 km cesty nám pak dalo za pravdu. Vyrazili jsme sice za úsvitu, ale kolonám jsme stejně neunikli, tentokrát hlavně kolem Rimini, odkud se na autostradu hrnuly proudy aut. Před dojezdem do Rakouska se pak ještě přidaly přívalové deště, které nás v hustší či řidší podobě provázely až do Čech, a tak rychlosti kolem 60kmh nebyly výjimkou. Tentokrát jsme se v řízení střídali a mě napadlo počítat tunely (italsky: gelleria), kterými jsme po cestě projížděli. Závěrečná cifra nás hodně překvapila: i když jsme si po cestě na jih říkali, že těch tunelů bylo opravdu hodně, počet 47 jsme nečekali.

Jeden ze 47 tunelů, počasí vytrvale mizerné Když zmizely mraky, výhled z auta stál za to Arrivederci Italia!
Arrivederci Italia!

 

«  ZPĚT NAHORU


Fotogalerie

Klikněte na obrázek dole - v novém okně se zobrazí náhledy.
Klikáním na jednotlivé náhledy se pak dostanete k zvětšeným obrázkům s komentáři.

Here you can find some photos from the trip. Click on a picture below to get the thumbnails.
You will get the slides with comments in English by clicking on the thumbnails.


Italia 2008

      Gargano 2008





Info a zdroje:



«  ZPĚT NAHORU


Nechte mi vzkaz!

 © cheva

 Návštěvy:

© 2006-2008  cheva   |  kontakt  |  strom webu  |  aktualizováno / last updated on 14.9.2008