[ Webhosting profitux.cz ]

Akce  »  Červené blato

Červené blato a Schwarzenberská hrobka

Chcete-li se rovnou podívat fotky (i z tohoto článku), najdete je jako obvykle dole ve Fotogalerii.
Máte-li zájem jen o turistické informace, klikněte zde; jsou na koci článku.

13. května 2007. Jelikož na neděli rosničky hlásily až 29 stupňů, rozhodli jsme se konečně uskutečnit od loňska plánovaný výlet na Červené blato, které se nachází na západním okraji CHKO Třeboňsko na spojnici měst Třeboně a Nových hradů. To, že bych ráda viděla i Schwarzenberskou hrobku stojící u rybníka Svět, tedy vlastně po cestě na Blato, jsem Martinovi prozradila raději až v sobotu večer, aby neměl moc času si to rozmyslet :-))

Už od rána bylo nádherně, takže když nás Viky ráno před osmou přišel vytáhnout z postele, ani mi to moc nevadilo. Připraveni na jízdu jsem byla jako tradičně :-) během pár minut, ne tak Viky, který, jak je poslední dobou jeho nesnesitelným zvykem, prokládal veškeré své činnosti řečmi o věcech na hony vzdálených tomu, co má dělat (například že se mu stýská po dinosaurech místo toho, aby si došel pro ponožky), takže ještě po půl hodině nebyl převlečený. Martinovi se zase z postele evidentně nechtělo, a tak jsme nakonec vyráželi až kolem půl desáté. Výjimečně mě to ale nechávalo v klidu, protože jsem si říkala, že náplň výletu se dá v pohodě zvládnout za půlden.

Smola Cestu k blatu jsme našli celkem snadno, přestože jsem navigátor tentokrát byla já. Zaparkovali jsme na kraji louky naproti dobře viditelné mapě Třeboňska a ceduli s názvem blata. Po cestě mezi dvěma loukami jsme pak šli směrem k lesu a nebyli jsme si tak úplně jistí, že jdeme správně, protože kromě té mapy a cedule u silnice jsme neobjevili žádné jiné známky existence stezky. Šli jsme totiž úplně „obyčejným” lesem, o kterém Viky hned na začátku řekl, že to tu „voní jako v Chorvatsku” :-) Měl pravdu, všude byla cítit vůně borovic jako na Lošinji, hned na začátku lesa byly hranice pokácených kmenů, ze kterých prýštila smola.

Za chvíli dojdete k parkovišti pro kolaře a informačnímu panelu o stezce, odkud ještě chvíli jdete lesem, až narazíte na první informační panel, u kterého se cesta rozdvojuje. je celkem jedno, kudy vyrazíte, protože tou druhou pěšinkou se budete vracet. my šli doleva a asi sporávně, protože na poslední tabuli byly informace o "následujícím mostku", který jsme opravdu měli teprve před sebou. Skoro od začátku cestu lemovaly porosty právě kvetoucích rojníků bahenních. I kvůli tomuto celkem vzácnému keři je lepší na Blato vyrazit v květnu či červnu, protože tehdy kvete. Z dalších rostlin určitě narazíte na porosty borůvčí, brusinčí a vřesu, kolem rostou i dnes poměrně vzácné borovice blatky. Na rozdíly mezi blatkou a klasickou lesní borovicí vás upozorní jedna z informačních tabulí.

Jezírko Chvilkami se jde po lesní pěšině, povětšinou ale po prkenných chodníčcích, mezi jejichž prkny bývá i přes 5 cm široká mezera, takže s kočárkem nebo kolem by to byla dost dřina. Navíc potkáváte lidi, kteří si vybrali opačný směr než vy, a vyhýbat se tam třeba i jen s golfkama by bylo dost náročné, když se setkáte zrovna na místě, kde jakmile šlápnete vedle chodníčku, čvachtáte. Asi uprostřed stezky přijdete (z naší strany) k pěknému jezírku, za další chvíli k výhledové plošince vybíhající směrem do rašeliniště, které za naší návštěvy vypadalo spíš jako krásně rozkvetlá louka ohraničená smíšeným pralesem se vším, co k němu patří – popadané větve i celé stromy, pařezy a spousta zvířátek. Po cestě jsme viděli žluťásky, babočky, sršně, lesní mravence i s mraveništěm, konipásky a stehlíky, všude se rozléhal zpěv ptáků, a podél cesty šustily v listí a větvích před námi prchající ještěrky.

Kaplička v Jiříkově Údolí Viky nám navíc cestu zpestřoval ještě výkladem o tom, co všchno je tu zbudované pro mravence: most pro mravence (padlý kmen), mravenčí skluzavka (zlomený stromek), tobogán, rozhledna (pahýl stromu čnící ze země), mravenčí dům (větve popadané na hromadu), mravenčí drak, který je chrání před skřety (špičatá větev čnící z kmene) apod. Přemlouvání Vikyho, aby se vzdal svých nasbíraných pokladů (klacky a šišky, podle něj však vrtule a pistole), jsme brzy vzdali a radši vyrazili na oběd k hospodě, které jsme si všimli po cestě k Blatu, protože už bylo půl dvanácté. Zatímco se chlapi skládali do auta, vyrazila jsem ještě vyfotit kostelík patřící k zaniklé osadě Jiříkovo Údolí, ve kterém bývala sklárna využívající k topení rašelinu z blata, ale ze které dneska již zbyl jen ten kostelík (navíc předělaný na chalupu) a dvě další stavení-chalupy. U jedné z nich stojí moc hezká kaplička.
Stezka měla být dle informací na netu (viz dole) dlouhá pět kilometrů, o tom ale dost pochybuju, protože na konec jsme došli asi po 50 minutách, a vzhledem k tomu, že s námi šel čtyřletý Viky a já navíc co chvíli zastavovala kvůli focení, určitě jsme nešli rychlostí větší jak 6 km/h.

Oranžově vymalovaná hospoda kousek před Třeboní v Doubí byla vlastně rekreační zařízení s hospodářstvím, a jídlo měla výborné. Směrovky k Schwarzenberské hrobce nás snadno dovedly k parkovišti pod hrází Světa a my se vydali procházkou po frekventované cestě kolem tohoto 14. největšího rybníka v zemi. Na jedné straně jsme pozorovali kapry nahřívající si hřbety ve sluníčku v teplé vodě mělčin, z druhé strany se táhla zeď třeboňských sádek. Tam jsem taky zaregistrovala moc pěknou původní roubenku. Cestou jsme pozorovali ryby, volavky, čápy a racky, a po chvíli došli k silnici oddělující Svět od Opatovického rybníka. Tam je kiosek, kde jsme povinně museli na zmrzku, a dřevěná závora, za kterou se nechází moc pěkný park a v něm nejen zmíněná Schwarzenberská hrobka ale třeba i hřbitovní kostelík kostelíku sv. Jiljí.

Doťapali jsme ke krásné stavbě hrobky, já si udělala pár obrázků a šla vyzkoumat, zda je otevřená uvnitř. Hned mě odchytil průvodce, že jedna prohlídka právě začla a že se můžeme ještě přidat. Docela klika. Paní průvodkyně byla moc milá a dokonce mi na požádání dovolila fotit. Pak se šlo do podzemí, kde jsou vystavené rakve, tam už ale s oním průvodcem - čilý straší pán, kterému bohužel chvílemi nebylo rozumět, jakou rychlostí na nás informace sypal.

Opevnění Schody Schwarzenberské hrobky

A pak už jsme fakt jeli domů. Viky po cestě v autě vytuhnul, což už se dlouho nestalo, a neprobudil ho ani sjezd do garáže, ani zavírání jejích vrat, ani vypnutí motoru. Nechali jsme ho tedy za znění hudby Jane's Addiction v klidu výletní únavu přespat...



Fotogalerie

Červené blato a Schwarzenberská hrobka Klikněte na obrázek vedle - v novém okně se zobrazí náhledy.
Klikáním na jednotlivé náhledy se pak dostanete k zvětšeným obrázkům s komentáři.


Here you can find some photos from the trip. Click on the picture on the left to get the thumbnails. You will get the slides with comments in English by clicking on the thumbnails.


«  ZPĚT NAHORU




O ČERVENÉM BLATU:
Kudy tam: Od Českých Budějovic dojedete do Třeboně, a třeba na kruháku odbočíte doprava směrem na Borovany / Nové Hrady. U rybníka Svět se dáte doleva na Nové Hrady, projedete několika vesnicemi (první je pro kontrolu Branná) a za Šalmanovicemi začnete koukat po cedulích. Když po pravé straně minete právě budovanou hospodu U Pytláka, jste už těsně před cílem. Za chvilku nalevo uvidíte velkou mapu Třeboňska a Novohradska a ceduli Červené blato. Zaparkovat lze buď na pravé straně silnice, kde je cesta a louka, nebo už odbočit doleva kolem mapy směrem k lesu a Blatu, kde můžete auto nechat na začátku naučné stezky. Kolaři mohou popojet ještě dál, po pěkné lesní cestě, na jejímž konci je pro ně připraveno koloparkoviště, kde se kolo nechá zamknout.

Přírodní rezervace Červené blato, která byla vyhlášena roku 1953 jako unikátní lokalita s typickou rašeliništní florou a faunou, se rozprostírá na celkové ploše 144 ha, jejíž nejzajímavější částí vede naučná stezka pro pěší turisty. U samého vstupu na stezku je umístěna tabule s historií chráněného území a nachází se na ní šest zastavení s informačními panely o rostilnstvu, živočiších, meteorologických údajích nebo vzniku rašeliniště. Těžba rašeliny zde v minulosti probíhala hlavně pro potřeby sklárny, která stávala v nedalekém Jiříkově Údolí a proslavila se hlavně výrobou neprůsvitného, tvrdého a téměř nerozbitného skla, nazývaného hyalit. Ukázky tohoto skla můžete vidět např. na zámku v Nových Hradech. Tajemství jeho výroby bylo udržováno v tajnosti tak dobře, že dneska nikdo neví, jak na to.

O SCHWARZENBERSKÉ HROBCE:
Do povědomí návštěvníků památek vstoupili Jan Adolf II. Schwarzenberg se svou manželkou kněžnou Eleonorou zejména jako iniciátoři přestavby zámku Hluboká do dnešní novogotické podoby. Kněžna Eleonora se však také zasadila i o výstavbu nové hrobky, určené k umístění ostatků členů schwarzenberského rodu. Od roku 1784 byli příslušníci hlavní větve schwarzenberského rodu pohřbíváni v nedalekém hřbitovním kostelíku sv. Jiljí, poprvé připomínaném v roce 1515. Ten však v druhé polovině 19. století byl již zaplněn a také nevyhovoval poměrně přísným hygienickým předpisům, které mimo jiné nařizovaly samostatné odvětrávání prostoru hrobky a balzamování těla před uložením do dvouplášťové rakve.
Hrobku navrhl knížecí stavitel Ferdinand D. Deworetzský, spolutvůrce přestavby zámku Hluboká. Podle vzoru italského Campa Santa navrhl dvoupodlažní budovu v novogotickém slohu s monumentální schodišťovou rampou, zdařile zasazenou do okolní parkové plochy. Se stavbou bylo započato 14. července 1874 pod vrchním vedením Deworetzského. Na stavbě hrobky se podíleli řemeslníci z celých jižních Čech a za dva a půl roku bylo prostavěno 251 tisíc zlatých (tehdy 60 mil korun). Dne 29. července 1877 hrobku slavnostně vysvětil bratr knížete Jana Adolfa II., pražský arcibiskup Bedřich Schwarzenberg.

Zdroje: www.e-dovolena.cz, www.jiznicechy.org

«  ZPĚT NAHORU


© 2006-2007  cheva   |  kontakt  |  strom webu  |  aktualizováno / last updated on 9.7.2007